Zjistil jsem, že mi berou nádraží. Kdyby se pacholci aspoň optali: „Pane, můžeme si to nádraží vzít? Budete ho ještě potřebovat?“ Já bych jim řekl: „A k čemu vám bude? Dáte mi za něj nějaký lepší nádraží? “
Ale oni nevědí, k čemu jim to moje nádraží bude. Oni jen dokola omílají ty omšelé fráze, co nemají žádný nápad a slýchávám je po celý život. Že je nádraží staré. Že nevyhovuje potřebám cestujících. Že je ostudou města. Že na něm provoz už není bezpečný. Že neodpovídá miliónu směrnic. Že to nové bude bezbariérové a s výtahy. Kdyby si aspoň jednou vymysleli něco nového.
Nikdy předtím mi nádraží nebrali, tak jsem nevěděl, jaké to je. Proto jsem usoudil, že si aspoň sepíšu, co všechno jim nedám a nenechám si vzít.
Nedám jim první kolej, protože na ní vždycky večer zastavil kolínský spěšňák a temnou škvárovanou uličkou mezi jeho soupravou a odstavenými poštovními vagóny přicházeli ti, které jsem měl rád a těšil se na ně.
Nedám jim třetí kolej, protože z ní odjížděly všechny ty chomutovské a chebské rychlíky, od kterých mám schované hromady opravdových rychlíkových příplatků.
Ani náhodou jim nedám pátou kolej. Vždyť na ní jsem vyjezdil své první nádražácké metry se „zamračenou“ T 478.1166.
Kdybych jim dal sedmou kolej, musel bych jím dát i ten můj nejdelší nákladní vlak, co byl tak dlouhý, že ji zabral celou a stejně dvacet vozů plus dvě lokomotivy přečuhovaly. Nedám.
A nenechám jim ani devatenáctou kolej vzadu u žosky. Kdy to bylo, jak jsme tam z lávky házeli kousky dřívek šíbujícímu parnímu čtyřkoláku do komína? Předevčírem? Nebo před týdnem?
Jak bych jim mohl dát tu věčně pokřivenou osmou kolej na libereckém nástupišti? Krásná chumutovská T 478.3266 už tam sice nikdy nezastaví, ale po čtyři roky kromě prázdnin jsem tady lezl do rychlíku 696, abych se mohl učit v Děčíně, když už jsem nesměl v Lípě.
Nebo jim snad mám jen tak nechat stánek hned vedle posunovačského doupěte? Ale kde si potom budu kupovat Severočeské tyčinky za korunu sedmdesát?
Co budou dělat se zábradlím před nádražní verandou? Taky si o něj budou otlačovat lokty a počítat vlakům hytláky a bajky?
Jak mi chtějí vzít to dlouhé skladiště, pod jehož převislou střechou jsme vysedávali na rampě, klátili nohama, čuřili otcům znárodněné marsky a šutrákama metali po němkyních?
A už vůbec jim nedám cestu do depa, která kličkovala mezi kolejemi, krásně voněla válcovým olejem a solvinou, a dalo se po ní dojít až do opravdového království. To vám ostatně tady nedám.
Moc vám toho, vy dobrodějové, nezbylo, co? Však řekněte sami – co byste s tolika věcmi z mého nádraží dělali?
Já to chápu. Tam, kde se točí kšefty za miliardu korun, není čas zkoumat, co dělat se vzpomínkami bláznů, vývojově zakrnělých u dřevěných pražců s karbolem.
Já to chápu. Nové nádraží bude pěkné, moderní, betonové, bezpečné a čisté – aspoň tedy ze začátku. Tak jak je to na 3D-animaci: bude sluníčko, mladí a štíhlí cestující budou nastupovat, vystupovat, přestupovat, telefonovat, nosit stočené noviny a číst z informačních tabulí.
Jenomže – bude to opravdu nádraží? Nebude tomu něco chybět?
To vite, že bude. Ja vám to totiž nedám. Tedy - nevím, jestli to pochopíte.
