Až zase půjdete do Prčic, tak se mnou nepočítejte

Jasně, je ta Prčice a ne ty Prčice. Ale zkuste si sami říct spisovně: „běž do Prčice!“. Oč libozvučněji přeci zní nespisovné „běž do Prčic!“, že?

Prčice jako Prčice; já bych tam totiž už nikdy nedošel. Onehdá před čtyřiceti lety mi to jednou úplně stačilo. Zatímco já tenkrát šel, ostatní pochodovali jako štvanci s klapkami na očích. Jeden kamarád rázoval tak usilovně, že až po třiceti kilometrech si všiml, že jde úplně blbě a celkem rozumně usoudil, že už to do Prčic nemá cenu a když v hospodě v Uhlířských Janovicích prohýřil veškeré kapesné, ukecal večer nádražáky, aby ho v hytláku vzali aspoň do Kolína.

Zkrátka, pochod znamená držet tempo někde mezi čtyřmi a pěti kilometry za hodinu. Což teda opravdu není moje tempo; z takovejch blbin už jsem dávno vyrostl. Já když jdu, tak koukám všude vůkol, kde co lítá, co je to támhle za kopec, jestli jde pohnout vratidlem na jezu u řeky, jestli na trati dole u lesa pojede vlak, nebo kam peláší támhleten zajíc.

Čili, pokud bych v sobotu ráno vystartoval třeba od metra v pražských Hájích, do večera bych místo do Prčic došel leda tak do průhonické obory, ponevědž bych se furt zastavoval, rozhlížel, vracel a s rukama za zády bych se kochal.

No, řekněte sami – bylo by s tak přibloudlým individuem možné dojít do Prčic?          

I z toho nejmenšího kostelíčka kdesi v Horní Dolní má cesta vycházet starou alejí; to mi nikdo nevymluví.

Kdybych to kreslil jako obrázek, byl by to strašlivý kýč. No jo, ale takhle po poledni za humny se kvůli takovému výjevu i otrlý daňový poplatník v němém úžasu zastaví.

Tady je důkaz, proč bych do Prčic už v životě nedošel. Zase jsem s zastavil a ohlédl, a tudíž průměrná cestovní rychlost pochodu opět o něco klesla.

Že je lednový listnatý les bez barev? I vy bláhoví!

Co za krmivo s sebou nosívají prčičtí pochodníci, to netuším. Já měl o pauze ke svačině vodu ze studánky a výhled z lavičky před čundráckou chajdou.  

Už nemám na to, abych šplhal po kdejaké skále a už jsem jich viděl moc na to, abych si pamatoval, jak se ta která zove. Ale u každé se vždycky rád zastavím.

Hradnímu pánu určitě nelze upřít praktičnost a pokrokovost. Zatímco případní zlotřilí dobyvatelé si na skalisku vpředu zpřelámali hnáty a poztráceli erární výstroj, pan hradní mohl zezadu na nádvoří v klídku přijet mercedesem.   

Cožpak je vůbec možné vyškrábat se na kopec a nekontrolovat přitom, co všechno je shora vidět?

Strom stínovitý. A aby skautíci trochu protočili mozkové závity: jak vysoký je strom na vodorovném terénu, jetliže je jeho stín dlouhý 27,5 metru a je 7. ledna 2023, 13 hodin, 47 minut?

Strom horizontový symetrický. Kdo spočítá, kolik má větví, bude vyznamenán před nastoupenou pěveckou rotou přilehlého ptactva.

Strom horizontový asymetrický čoklovitý. Když přimhouříte oči, uslyšíte, jak doleva štěká.

Umí někdo jen tak bez ničeho projít kolem rašelinového jezírka? Coby počestný tulák se v něm pochopitelně nemohu šťourat klackem, tak jezírko alespoň dychtivě obejdu.

Dobrý muži, jdu tudyma správně do Prčic? Jo, jo, támhle za těma stromama na rozcestí doprava, kousek podle lesa a pak už to máte jen asi pětset kilometrů.

Ech, milý Ivane Ivanoviči Šiškine, nenechal jste tu někde stojan a barvy? Pár nenačatých malířských pláten po dědečkovi mi ještě zůstalo.

Kdybych s sebou tahal jako za mlada kytaru, obezřetně bych šel s hlavou vzhůru a vydrnkával si Andělskou od Zuzany Navarové. Jenže, jak se znám, určitě bych zakopl o jediný šutrák na cestě a nebohou kytaru bych promáčkl bradou.  

Plíží se večery, plíží se teskna, poslední výkřik ztrácí se v kraji. Veliké bolesti, veliká hesla vyvětrávají. Pane Dyku, neříkejte že jste tudy zadumán nekráčel chvilku přede mnou!

Čili, vážení a milí, až zase půjdete jednou v sobotu do Prčic, tak se mnou nepočítejte. Já ujdu za pět hodin s bídou deset kilometrů. Z Prahy do Prčic je jich asi tak sedmedesát. A v pondělí musím přece do práce.

Fšecky obrázky jsou moje.