Ale my jsme byli první!

Vlekli se odkudsi od úvozu u tratě. Ten velký vypadal, jako by ho právě vytáhli zpod nákladního vlaku s bauxitovou hlínou. Ten malý měl bláto jistě i v trenýrkách a brečel jako želva nad rozkrájenou cibulí.

„Pane jo – chlapi, co jste dělali?“ nemohl jsem se neoptat, vyhodnotiv větší stvoření jako známého.

„Sáňkovali, vole!“ odvětil bahenní muž jakoby nic a mávnul směrem k trati: „na smrťáku!“

„Aha. Ovšem moc sněhu nebylo, co?“ poznamenal jsem, zaostřiv zrak na zcela nezimní panorama Lužických hor.

„Moc ne,“ přiznal sáňkař a povzbudivě šťouchl do spolujezdce, „ale zkusit jsme to museli, viď?“

„A kde máte vlastně sáňky?“ všiml jsem si závažného nedostatku.

„Mají pod smrťákem důstojný pomníček," prohlásil znečištěný mluvčí tragickým basem, „Ježíšek nám holt musí přinýst ještě jedny.“

„Ale my jsme byli první!“ vypískl zabahněný mužíček, „bez sněhu tam ještě nikdo nesáňkoval!“

Prodloužil jsem si cestu domů. Stál jsem na horní hraně „smrťáku“ a na prstech vzpomínek vypočítával všechny ty dávné boule, šrámy, podlitiny a naražené kostrče. Ano, sjel jsem „smrťák“ mockrát. Leč vždycky jen na sněhu. Na blátě ani jednou.

Kráčel jsem v zablácených botkách domů, záviděl těm dvěma prvním bahenním sáňkařům a dumal, kde doma máme ty sáňky, co jsem před čtvrtstoletím vnesl do společného manželského majetku. Být druhý zase není tak velká hanba.