Ležím na dřevěné podlaze vyhřáté odpoledním sluncem a vychutnávám si ten pocit být několik desítek metrů nad zemí, v koruně mohutného stromu. Cítím se tu bezpečně a naplno vnímám surové zvuky džungle, která mě obklopuje.
Jak se den chýlí ke konci, pralesní koncert nabírá na síle. Dávám si jednu z nejúžasnějších sprch mého života. Jedna část stromového obydlí je oddělena dřevěnou přepážkou a slouží jako koupelna. Stojím na dřevěném roštu, hluboko pode mnou ožívá večerní hemžení a od okolního pralesa mě děli jen dřevěné zábradlíčko. Studená sprcha dešťovou vodou zbystří mé smysly a výhled na právě zapadající slunce je jak vystřižený z kýčovitých katalogů. Nechce se mi usnout, ležím a poslouchám tu dokonalou harmonii.
Za východu slunce, když se ranní mlhy ještě líně povalují nízko nad údolím, nás probouzí známý svištivý zvuk přistávajícího letadla. Za pár okamžiků na to, se otevírá poklop našeho příbytku a střapatá hlava průvodce s úsměvem od ucha k uchu nám oznamuje, že právě teď je ten pravý čas, jít pozorovat divokou zvířenu. Trvá nám docela dlouho, než se dostaneme do stavu, kdy jsme schopni opustit korunu stromu s postupně se spustit na zem.
„ No luck, no animal“ opakuje ten náš malý legrační domorodec. Po hodině opatrného našlapování a kroucení hlavou na všechny strany, se vracíme s prázdnou. Nic jsme neviděli. Tedy nic až na pár zástupců hmyzu. Zato jsme si poslechli historky o medvědech, jedovatých hadech a pestrobarevných ptácích co křižují prales sem a tam. Ptám se průvodce, kdy naposledy tady viděl gibona, zahledí se zasněně do dálky a po chvíli povídá „two“ ..dva dny, no tak to ještě není vše ztraceno, říkám si. „two..years ago, I saw one on the other side“ dokončí větu průvodce. Nevadí, je čas na snídani.
Posilnění tradiční laoskou snídaní, lepivá rýže a kopa zeleniny, se nedočkavě soukáme zpět do sedáků a připravujeme na výsadek. Čeká nás den plný pochodů v pralese a létání na lanech napříč údolím. Již včera odpoledne, když nás průvodce nechal na pár hodin o samotě, jsme se nedočkavě vydali prozkoumat síť ocelových lan a tak dnes již zkušeně projíždíme jednu dráhu za druhou a užíváme si pocit létání. Je to návyková záležitost a i když jsem unavená a kolena mě už moc neposlouchají, nechce se mi přestat.
„Gibon!“ zvolá druhý den ráno, těsně před opuštěním chatrče, spolubydlící Joe. Všichni se nahrneme k zábradlí a snažíme se v záplavě zeleně spatřit ty malé černé chlupaté tečky. Usměju se tomu a jdu si sbalit věci. Kvůli gibonům jsem sem nepřijela a vy sem kvůli nim také nejezděte. To běžte raději do Zoo. „Gibbon experience“ je o něčem jiném a i když žádné opice neuvidíte, můžete se být jisti, že to co tu zažijete, bude mnohem, mnohem lepší!
Zkrácená verze vyšla v Koktejlu 6/11
