Létat mezi gibony I. [Laos]

Naposledy si kontroluju sedák, karabinu i kladku, která mě má přenést po ocelovém laně přes hluboké údolí . Nevěřícně si prohlížím ten kus kovu s připevněným cárem staré pneumatiky, která slouží jako brzda. V hlavě si rychle přehrávám všechny bezpečnostní instrukce našeho spoře anglicky mluvícího domorodého průvodce. Naposledy se otáčím na skupinku čekající pod stromem a s nejistým úsměvem  se odrazím od dřevěné plošiny a skáču do prázdna.

Kolem mě se rychle mihne pár stromů a v zápětí se otevře neskutečně krásný pohled na celé údolí. Pod sebou mám stovky metrů prázdna všude kolem sebe sytě zelený prales. Zděšený výraz v mé tváři, se rychle mění na úžas nad tím jak rychle svištím vysoko nad korunami stromů. Než se stačím vzpamatovat, jsem na druhé straně 380metrů dlouhého lana a překvapivě hladce dosedám na dřevěnou přistávací plošinu. Třesoucíma rukama odepínám kladku i jistící lano a dávám znamení na druhou stranu údolí, že může jet další.

S úsměvem od ucha k uchu a roztřesenými se koleny se po krátkém přesunu pralesem, cvakám k dalšímu ocelovému kabelu napnutému mezi dvěma vzrostlými stromy. Je vidět, že tohle lano je mírně prověšené a tak navzdory tomu, že po cestě nebrzdím, nedojedu až na konec a zastavím se pár metrů od dojezdové plošiny. Ten zbytek je potřeba přeručkovat a jak posléze zjistím, zbytek naší pětičlenné skupinky je na tom stejně. Tedy až na našeho zkušeného průvodce, zdá se, že fígl je v tom, mít po celou dobu jízdy tělo co nejvíce napřímené a na konci se tak jako zakvedlat ze strany na stranu. Chvíli nám to trvá, ale na konci třetího dne, už se pralesem proháníme stejně svižně jako naši domorodí průvodci.

Život na stromě

Po čtyřech jízdách a s adrenalinem vyplaveným do žil, se ocitáme před prvním „treehousem“.  Dřevěný příbytek posazený vysoko v koruně mohutného stromu, do kterého se dá dostat zase jen po ocelovém laně. Tenhle je z domečků nejmenší, jen pro dva, a tak tu zanecháváme mladý pár Australanů a naše skupinka tří lidí se vydává na další, půlhodinový pochod pralesem. Zanedlouho přistáváme i my v koruně obřího stromu asi 30 metrů nad zemí. Je tu se mnou Američan Joe a Brit Steeve, tři  navzájem si cizí lidé, které ale spojí nezapomenutelné zážitky.

Kromě nás tří, je tu ještě kočka. Jak později zjišťuji od jednoho z průvodců disponující srozumitelnou angličtinou, čas od času nasadí do každého z příbytků kočku, aby vyhnala stromové myši. Ta naše tu bude pobývat asi 2týdny, pak ji odvezou zpět do vesnice, dostane pár týdnů na zotavenou a pak bude zase v pytli převezena na některé ze stromových obydlí. Kočky prý to převážení po lanech spatně snáší, nedivím se jim. Pojmenovali jsme tu naši „Gibon“, to abychom na konci mohli říct, že jsme alespoň jednoho Gibona viděli!

Pokračování co nevidět..

Zkrácená verze publikována v Koktejlu 6/11