Dháka vám svůj život na ulici vmete do tváře s neuvěřitelnou silou. Nejde se na to předem připravit. Oči se začnou lesknout a emoce prýští na povrch a syčí jako žhavá láva. Slepý, starý muž má hlavu přitisknutou k okýnku a v nekonečné smyčce opakuje svoje nářky. Nastavenou dlaní rytmicky poklepává na sklo. Trvá to už několik minut, nevzdá to, nemá co ztratit. Bude tam až do chvíle, než se ušmudlané sklo pohne a vystřídá ho jiné.
Z druhé strany se mlčky dívá dovnitř malý kluk se zjizvenou hrudí a neskutečně vyhublým batoletem v náručí. Nadpozemsky dlouhé černé řasy se ani nepohnou, netečné černé kotouče se snaží proniknout tónovanými skly do lepšího světa a ukrást si z něj něco pro sebe. U nohou mu projíždí mrzák s pokroucenýma nohama i rukama, trčícíma do nepřirozených úhlů. Někdo mu stloukl primitivní vozík a tak se na něm popostrkuje ve společnosti pneumatik zahraničních vozů.
Netrpím falešným pocitem, že musím nakrmit všechny hladovějící děti na celé planetě. Nemyslím si, že ušmudlané bankovky, prostrčené škvírou okýnka naleštěné Toyoty, je zachrání a zajistí jim lepší budoucnost.
Ale chci to vědět. Vědět jak skutečně žijí. Co si mysli. Co měli k obědu. Chci se jich ptát a poslouchat co mi říkají. Nebudu se schovávat za kouřovými skly a předstírat, že ten svět tam venku neexistuje. Modlit se ať už na semaforu naskočí zelená a já se na to utrpení nemusím dívat.
Protože od toho „chtít vědět“ není daleko ke „chtít pomoct“.
