Pomeranče, banány, jabka ..pomeranče, banány, nebo raději jabka? To je dilema, které řeším už deset minut. Ne, nejsem blázen, jen si snažím přestavit, co by udělalo dětem ve slumové škole v Dháce největší radost.
Sladkosti jsem předem zamítla a tak je to boj jen mezi několika druhy ovoce. Nakonec se přece jen rozhodnu a o pár minut později se skládáme na rikšu spolu s obrovskou bednou a Jonathanem, studentem, co se ve svém volném čase stává učitelem.
Slum není daleko od centra a patří k jednomu z těch hezčích. Tedy jestli lze něco takového o slumu vůbec říct. O místě kde se tísní tisíce lidí v malých chatrčích, stlučených z toho co jiní pohodí. O místě bez kanalizace, a s veřejnými záchody v podobě díry v zemi.
První návštěva slumu bývá zpravidla šokem. V nekonečných zástupech se krčí nuzné chatrče, jednoduché bambusové konstrukce potažené různobarevnými cáry igelitu, kde na pár metrech čtverečných žijí celé široké rodiny. Ti šťastnější mají stěny z rákosových rohoží a střechy z vlnitého plechu. Tato chaotická změť je pospojovaná chodníčky z udusané hlíny, na straně lemovaná otevřenou odpadní strouhou, kde se stéká veškerý odpad. Společné latríny jsou někde na okraji, ale často se zápach vine po celém městečku.
V kteroukoliv denní dobu, zde panuje čilý ruch. Ženy vaří na otevřeném ohni před chatrčí, nebo perou prádlo ve vlastnoručně nanošených kbelících vody. Dětí pobíhají okolo a muži důležitě posedávají u stánků s čajem a pokuřují. Každý slum je jako vesnice sama pro sebe. Má svého vůdce a radu starších, která rozhoduje o všem, co se bude dít. Každý má své místo.
pokračování zítra.
