Část veřejnosti se domnívá, že základní povinností státu je se o své občany řádně
postarat. Třeba tím, že jim má zajistit práci. Ale co platilo ještě za minulého
režimu, už dnes vůbec není pravda. Nepracovat není trestný čin a nezaměstnaný není
příživník, který parazituje na vymoženostech státu...
Občanské průkazy typu knížka, kam se dávalo razítko zaměstnavatele, zmizely už v propadlišti dějin. Úřad práce s desítkami poboček se po úpravách v ústavě změnil. Očesal svoje kompetence a náplň práce předal na bedra právě vznikajícím privátním agenturám. S nimi se objevil nový jev - profesní životopis. Bez něj se dnes vůbec, když mění místo, neobejde ani posluhovačka - přesněji operátorka úklidu. Zahraniční firmy mají na výběr pracovníků přísné požadavky a jen uchazeči z ulice nebo úřadu práce jim dokážou vyhovět v pěti případech ze sta. Kdo nemusel za posledních 20let měnit zaměstnání, může být šťastný, protože vůbec nezná celou řadu zklamaných nadějí. Hodně lidí proto ani nechápe, proč je někdo bez práce a patří mezi už více než milion občanů ohrožených chudobou. Jak u nás padaly dřívější národní podniky jeden po druhém, nezaměstnanost rostla. Rekvalifikace před 15lety ještě měly smysl, volných míst bylo stále dost. Dnes už žádní "fofrstudenti" nemají šanci.Proč by si měli zaměstnavatelé vybírat z řad přeškolených, kteří ještě v novém oboru nic neumí,když mají na výběr dostatek uchazečů s délkou praxe 15 let? Z čeho na co se ale mají rekvalifikovat ti,kteří ještě ani nezačali pracovat, táhne jim na 45let a nevychodili ani základní školu? Co si do profesního životopisu,pokud vůbec psát umí, asi tak potom napíší? Noční zámečnictví? Kdo nechce být zaměstnán, může podnikat.Je ovšem zásadní rozdíl podnikat ve velkém za státní peníze nebo s úvěrem 35 milionů korun a nebo jen jako malinký živnostník začít z ničeho něco vyrábět na koleně doma v garáži. Kdo si už dříve třeba nějakou tuto garážovou variantu (jako já 12 let)také zkusil,možná poznal, že to není žádný med. A navíc, že vedle velkého světa podnikání - tady jde pouze jen o malé domácí "bezvýznamné divadélko s malým maňáskem". Alespoň ale o sobě může už tvrdit, že jen nestál ve velké frontě nezaměstnaných s nataženou dlaní a nečekal, až jej stát začne napájet mlékem a krmit kaší a všude a ve všem ho vodit za ručičku.
