U zajištěných pohledávek celkem není co řešit. Ručíte předmětem zajištění.
Nás ale zajímají ty nezajištěné pohledávky. Jak stanovit míru uspokojení věřitelů? Kde najít ten správný klíč, abychom uspokojili věřitele v maximální míře a přitom to i dlužník lépe snášel? A hlavně, jak nastolit řád, aby nová pravidla byla správedlivá, pro společnost prospěšná, ozdravná, motivující?
V dnešním článku se koukneme také do historie.
Protože je naše demokracie ještě mladá, při tvorbě isnolvenčního zákona se autoři inspirovali Amerikou. Ve 30. letech minulého století v Americe vznikla úprava, kterou se věřitelé uspokojovali prodejem majetku dlužníka a zbytek dluhu se odpouštěl. Tato úrprava se postupně rozšířila na splátkový kalendář. Často se setkávám s názory laické veřejnosti, že 30% je pro věřitele nespravedlivě málo. Jenomže pravda je trochu jiná. Před vznikem zákona probíhala jednání mezi autory zákona a věřiteli ne menšího formátu než jsou Provident Financial a HomeCredit. Než vznikl tento zákon, dostávali věřitelé ze svých pohledávek v konkurzním řízení o dost méně. Pořád platí - jeli předpokládaná hodnota z prodeje majetku vyšší než 30%, insolvenční správce zajistí okamžitý prodej a věřitelé se uspokojí z výtěžku. Avšak tady nastává prostor pro dlužníka "licitovat" se svým majetečkem. Má možnost navrhnout jinou výši splátek. Prostor pro věřitele je v hlasování. Buďto se rozhodnou pro 30% hned a nebo 50% ve splátkách v příštích pěti letech. Vždy však dlužník musí navrhovat vyšší částku, než by se v konkrétním případě uspokojilo zpeněžením. Potom je částka konečná a neměnná. Co když se dlužníku stane úraz a zůstane na vozíku odkázaný na cizí pomoc. Jiný příklad mě nenapadá, ale domnívám se, že v tomto příkladu nastává moment, kdy dlužník žádá o stanovení nižší částky k uspokojení, než stanovených 30%. Já se nepřu ani s jedním z těchto dvou dlužníků. Jenomže mám spolupacovníka v práci. Říkám mu Karel. Jsme stejně staří, stejně zdatní. Děláme stejnou práci a máme stejný plat. Oba jsme podali návrh úpadku spojený s oddlužením plněním splátkového kalendáře. Můj dluh je půl milionu. Karlův dluh je půl druhého milionu. Pochopitelně máme stejnou mzdovku, která nám oběma sráží až k nezabavitelnému minimu. Aby v tom byl pořádek, tak k rukám stejného správce. Karel je gambler. Já se blbě oženil. Já do pěti let splatím celý svůj dluh, a Karel jen 30% z toho svého. Jak uspokojíte věřitele vy?
