Odpuštění

Je odpuštění jen slovem z náboženských knih či krásné literatury? Nebo je to princip, který můžeme uplatnit i dnes? K čemu nám může být odpuštění?

S odpuštěním je to, jako když pouštím po vodě loďku z papíru. Prostě ji nechám plout. Řeka ji odnese. S ní nechám odplout svou hořkost, ukřivděnost, touhu po pomstě.

Odpuštění říká: „Ano, ublížil jsi mi. Přesto jdu dál. Vidím Tě a respektuji Tě jako člověka.“ Neznamená to, že ten, kdo mi ublížil, bude pak automaticky patřit mezi mé přátele. Často to ani nejde.

Odpuštění znamená, že nelepím flastr na starou ránu, ale nechám ji dýchat, na vzduchu se rány lépe hojí.

Odpuštění je často důležitější pro nás, než pro člověka, který nám ublížil. Hořkost, pocit křivdy, zranění se plíží jako stíny, sají z nás energii, ovlivňují naši přítomnost i naši budoucnost.

Nedovolme našim stínům převzít vládu nad naším životem! Nedopusťme, abychom vykrváceli ze starých zranění. Negativní přemýšlení a nepříjemné emoce ničí v první řadě nás samotné, berou nám sílu, radost, odvahu, štěstí. A my přece nechceme být zemdlení, smutní, zahořklí a nešťastní.

Podle prof. Zdeňka Matějčka patří mezi základní psychické potřeby člověka potřeba otevřené budoucnosti. Odpuštění jsou dveře, kterými si budoucnost otevíráme.