„Sedni si na prdel a seď!“

Je výrok, se kterým přišla před časem naše dvojčata ze školy. Neslyšela ho však od spolužáků. Ani od školníka, či uklízečky. Nýbrž od paní učitelky. V první třídě.

Nedá mi to a s koncem našeho prvního roku povinné školní docházky, se mi v hlavě promítají všemožné zážitky z naší školy. Možná mám moc velká očekávání, když chci, aby se učitelé chovali k dětem slušně? Možná jsem ze staré školy, když si myslím, že učitel má být pro děti vzorem, a to jak ve svém chování, tak ve vyjadřování?

První větší náraz jsme zažili hned na začátku školního roku, kdy přišla dcerka domů s tím, že ji paní učitelka dala přes ruku. Hrklo ve mně, ale nedala jsem na sobě nic znát. Nechala jsem si od ní popsat celou situaci. A vydala jsem se to řešit. Paní učitelka vše popřela s tím, že si moje dítě vymýšlí. Svým dětem věřím. Nikoli bezmezně. Skutečně si dcerka občas vymýšlí, jenže si dovolím tvrdit, že to na ní poznám. Poznám to podle toho, jak danou věc říká, jak se tváří, a mám určitý odhad situace. V tomto případě si nevymýšlela. Ani neměla důvod si vymýšlet, či mnou manipulovat. Neměla žádnou zkušenost s tím, že by mě mohla nějak ovlivnit podobnou informací, že bych třeba řádila jako černá ruka, abych ji ochránila. Osobně si nemyslím, že ji paní učitelka zmlátila, to vůbec ne. Rozhodně tam ale nějaký fyzický kontakt byl a je možné, že si ho moje malá vyložila jinak, než bylo míněno, nebo paní učitelka prostě jen přestřelila.

V ředitelně jsem se dozvěděla, že paní učitelka je anděl a že hodnější paní učitelku si moje děti ani nemůžou přát. Pak jsem se také dozvěděla, že mám asi moc citlivé děti, což je vlastně moje vina, protože se jim určitě moc věnuji. Ano, věnuji a nehodlám a tím přestat.

Hned další týden přišly děti s informací, že náš „anděl“ hodil po spolužákovi křídou. Sedí za nimi. Ptala jsem se, zda trefila je, nebo jeho. Prý netrefila, a křída dopadla na koberec, ale „neboj, mami, my jsme to hned uklidili“. Protože moje zodpovědné děti si pamatují, že koberec se nesmí ušpinit. Andělé přece neházejí po dětech křídou…nebo se pletu a existuje někde nějaká alternativa nebe, kde nosí andělé místo křídel růžky?

Poté, co synek zvracel v autobuse cestou ze školního výletu (světe div se, malé děti přece občas zvrací, notabene když jedou v jednom dnu na výlet, kdy jedna cesta autobusem trvá hodinu a půl), jsem se dozvěděla, že posílám nemocné dítě do školy. Ráno v autobuse zakašlal a paní učitelka nad ním stála s otázkou, zda je nemocný. On jí odpověděl ano, protože se bál, že kdyby řekl ne, nařkla by ho ze lži. Tak jsem ho nechala dva dny doma. Byl úplně v pořádku. Váhala jsem, co napsat do omluvenky – chyběl, protože ho paní učitelka ve škole nechce? Náhlá nevolnost vsugerovaná paní učitelkou? Nakonec jsem se rozhodla nezlobit a napsat tam jen kašel. Jen se bojím, aby příští rok neonemocněl pokaždé, když učitelku uvidí.

A dnes jsem se dozvěděla, že synek mojí kamarádky je „hajzlík“…radši jí to ani nebudu říkat. Tím má frustrace přetekla a rozhodla jsem se z ní vypsat. Jen doufám, že moje děti nedostanou „za uši“, pokud si článek přečte některý ze zaměstnanců naší školy.

Podle zákona máme sice možnost si vybrat školu pro svoje děti, realita je ale taková, že to kvůli velkému množství dětí nejde. Ty lepší školy se zaplní spádovými dětmi. Na soukromou školu nemáme peníze. Tak nám nezbývá, než zatnout zuby a nějak to vydržet. Jak říká můj manžel, děti se aspoň setkají s tím, že ne každý nadřízený je fajn člověk, a naučí se s ním nějak vyjít.