Někomu jsme ukřivdili, třeba ze vzteku, nesnášenlivosti, nebo někdo nám. Nosíme to v sobě a pokud se příčiny či podněty neopakují, časem to z nás "vyvětrá". Můžeme si také pomoci tím, že se dostaneme nad věc, lépe ji tak pochopíme a uleví se nám.

Odpouštíme především kvůli sobě (ti, kterým odpouštíme, kolikrát ani nevědí "která bije"). Odpustit neznamená zapomenout a opakovat chyby. Tomu, kdo nám (třeba) po léta ubližoval, můžeme odpustit, ale už nikdy bychom s ním neměli bydlet: je nejspíš jen otázkou (krátkého) času, kdy by začal vytvářet další příležitosti k dalšímu odpouštění. Odpustit lze i tomu, koho jsme nuceni (v extrémním případě) v sebeobraně zabít. Kromě toho bychom měli odpouštět i sobě.

 Odpouštím si vlastní nasr..ost, na to, že jsem se nechala vytočit. Ten kdo mne vytočil, to možná zopakuje, ale já už budu připravená 

Krásné zamyšlení, jen bych dodal, že odpuštění je výsadou králů.

Ale i královen.