Díky mému muži jsem objevila kouzlo cestování. Přesouváme se postupně z různých zemí a kontinentů, poznáváme nejen nová místa, ale i jiný životní styl, jiná jídla, jinou kulturu.
Cestování je skvělá věc. Baví mě to. Nevadí mi dlouhé lety ani dlouhé cesty autem, dobře snáším přesuny v dopravních prostředcích. Nevadí mi spát ve stanu nebo na sklopené sedačce auta. Mnohokrát jsem spala i na zemi na letišti, hlavu podloženou batohem a mobil ukrytý pod tričkem, abych dobře cítila vibrace budíku a nezaspala svůj let.
Neříkám, že nemám ráda postel s kvalitní matrací a horkou vanu, ale dokážu přežít studenou sprchu v kempu, jídlo z ešusu i spaní pod širákem a nijak zvlášť mi to nevadí. Pokud tedy ovšem nemrzne, nepadají z nebe provazy deště, trakaře nebo cokoli jiného (...abych se sebe zase nedělala až TAK velkou hrdinku!)
Proč to ale píšu? Ne proto, bych ze sebe dělala bůhvíjakou holku do nepohody. Chci se tím dostat k trochu jinému problému: Život takzvaně na cestách má své neobyčejné kouzlo a nádech nekončícího dobrodružství. Chvíli jste tady, chvíli zase tam, chvilku jinde a za nějaký čas zase tamhle. Když se vám někde líbí, zůstanete déle, když ne, pokračujte zase jinam. Bez zastávky "doma" bych se ale neobešla. Vidět svou rodinu, známé a blízké nejen virtuálně, ale být přímo v jejich blízkosti je pro mě ohromně důležité.
Doma v krabicích
Mezidobí mezi cestami strávené doma je pro vás pak vlastně něco jako dovolená. Má to však své ale. Tak například: Pokud jedete domů na déle než 14 dní mezi další cestou, KAM si dáte věci? Pokud nevlastníte (vy nebo vaši blízcí) volnou nemovitost nebo si neplatíte po celou dobu extra nájem "doma", zpravidla zůstáváte u svých příbuzných nebo známých. My s mužem většinou střídavě u našich rodin. Přesouváme se mezi městy (naštěstí ne tolik vzdálenými), navštěvujeme příbuzné a kamarády a snažíme se užít každou chvíli s nimi strávenou. Oblečení z cest hodíme do pračky, přeskládáme si svoje věci a většina našeho skromného majetku je uložena v krabicích od banánů na půdě nebo ve sklepě u našich rodičů. Zní to prostě a jednoduše. Ovšem kamarádi, se kterými se chcete setkat, vás například pozvou na lyže. Vydáte se do krabice hledat vybavení. Najdete ho - hurá. Pak ho zase vrátíte zpátky do krabice. Sníh ale pořád drží, pojedeme ještě jednou. Zase ho vyndáte z krabice. Pak už ho tam nevrátíte, co kdybyste jeli zase, že. A váš systém pomalu bortí...
Tím vzniká paradox: nevadí mi nosit svoje nejdůležitější věci v batohu nebo spát každý den jinde, ale mít při návratu domů rozstrkané věci po krabicích ve dvou bytech, z toho mi jde hlava kolem. Věčně nemůžu nic najít - něco je na půdě, něco je ve sklepě, něco už jsem vyhodila, něco si někdo vypůjčil a nevrátil... .
A jak to dopadlo?
Na začátku března jsme přijeli do Kanady. Já jsem zanedlouho zjistila, že věci, které jsem měla nachystané na hromádce "to zůstane doma" jsem si přivezla a hromádka "s sebou" zůstala doma!
Kde je tedy ta hranice, jak dlouho na cestách zůstat doma, aby vám to nepřerostlo přes hlavu? :-)
