Setkávám se tu s babičkami a dědečky, kteří by mě svými sportovními výkony hravě strčili do všech kapes. A ještě k tomu z nich sálá životní optimismus a dobrá nálada. Klobou dolů!
Byla jsem si už několikrát zaplavat v canmorském bazénu a po čase jsem všimla si všima jedné zajímavé věci – byla jsem tam jediná v mém věku. Všichni ostatní plavci byli mnohem starší. A to jsem na plovárně byla pokaždé v jinou denní i podvečerní hodinu. Dnes jsem tam dokonce potkala stařenku s chodítkem, které jiná stará paní pomáhala vlézt do bazénu. Pak tam také byla straší dáma, která byla napojená na nějaký přístroj, takže plavala ve vodě a její přítelkyně chodila vedle bazénu a nosila tu věc, velkou asi jako bezpečnostní hasicí přístroj, vedle ní na okraji bazénu. Vypadalo to až komicky, ale zároveň to bylo dojemné. Bylo mi těch starých paní nejdřív líto, ale pak jsem si řekla, proč vlastně?! Proč by mi mělo být smutno a litovala bych je?! Dámy byly veselé, smály se, neměly problém s pohybem, stačilo, když se dostatečně přizpůsobily, do vody postupovaly pomalu a nikam nespěchaly. Po chvilce v plaveckém bazénu, kde různě cvičily a plavaly, se přesunuly do velké vířivky, kde se sešla celá jejich parta, povídaly si, smály se a domlouvaly se, u koho se příště sejdou na večeři.
Na mě se usmívaly a když jsme se potkaly v sprše, popřály mi krásný den. Úplně z nich sálal optimismus a pozitivní atmosféra.
Minulý týden nás vzal náš pan domácí s sebou na výlet. Prý že se půjde jen tak „projít“ k Rockies, tak jestli nechceme jít s ním. Hned jsme s manželem souhlasili.
- "Potřebujeme si vzít nějaké vybavení - chodecké hůlky, mačky, cokoli?"- "Kdepak, kdepak, vždyť jdeme jen na procházku!"
Vzal nás ke kopci jménem East Edge of Mt. Rundle, zaparkoval a vyběhl do prudkého kopce hned u parkoviště. Doslova začal běžet! Nechtěli jsme se nechat zahanbit, tak jsme také svižně vyrazili, ale protože na začátku bylo docela strmé stoupání, neměli jsme šanci ho dostihnout. Je mu asi kolem sedmdesáti, ale je to nadšený sportovec, milovník běhu a maratonů. Protože prý nechce vypadnout z kondice, tak trénuje téměř každý týden. Když řekne, že se jde po ránu "proběhnout", má tím na mysli čtyřicetikilometrovou trasu ne zrovna příjemným terénem... Zkrátka klobouk dolů! S úsměvem vzpomínám na svůj příspěvek o módě být "outdoorovým" sportovcem - našeho domácího v keckách a roztrženém tričku by totiž měly vidět ty nastrojené "figuríny" ze sportovního obchodu, které uběhnou 2 kilometry kolem domů a pak jedou autem na nákup.
Ale zpět k našemu výletu. My jsme s Davidem radši zvolili volnější tempo. Někde bylo místy ještě trochu sněhu a ledu, takže jsme litovali, že jsme si nevzali lepší vybavení. Smekaly se mi nohy skoro při každém třetím kroku, ale snažila jsem se ze všech sil, abych moc nezpomalovala a nezdržovala našeho maratonce.... Nakonec jsme ho přeci jen nechali běžet napřed. Už se mi klepaly nohy a uvědomila jsem si, že když budu sama sebe takhle štvát akorát si tím výšlap znepříjemním.
Já zkrátka někdy nemusím za každou cenu podat super výkon nebo se vyškrábat až k vrcholnému bodu, když z toho přestávám mít potěšení... Když jsme sestupovali dolů, několikrát jsem se natáhla a jela pár metrů po zadku dolů. Při jednom pádu jsem se sklouzla přímo u malého smrčku a tak jsem jako tonoucí, který se chytá stébla, chňapla po větvi, jenže ta nebyla dost silná, takže rupla a já jsem se pomalu po břiše sunula dolů, kde jsem se chytila dalšího klacíku a visela na něm jako prapor. Smála jsem se tak nahlas, že mě asi slyšely celé Skalisté hory, i když po tváři se mi koulely slzy, jak jsem se praštila do kolene a narazila si loket. Nemusím dodávat, že náš pan domácí se nesmekl ani jednou, ba ani nezakopl.
Chtěla jsem tímto příspěvkem říct, jak tomuto "aktivnímu stáří" (nebo jak to nazvat), nesmírně fandím. Ti lidé mají můj hluboký obdiv a já si přeju, abych jednou v jejich věku také byla tak plná života, síly a optimismu.
