"Kdy jsi ovdověla?""Nepamatuji se, mohlo mi být tak devět.""Byl tvůj manžel hodný?""Nevím, nikdy jsem ho neviděla." Tento dialog je de facto mottem snímku VODA /režie Deepa Mehta, 2005, 114´/, odehrávajícího se v roce 1938.
Již v prvních minutách jsme svědky lakonického oznámení úmrtí neznámého starého muže jedné malé holčičce, která je za něj od osmi let provdána. Nic nechápe, žádnou tragédii necítí, žije se svými rodiči, a tak se pokorně jako ovečka nechá zbavit svých krásných černých vlasů, navléct do sárí bílé barvy a odvést do kláštera vdov. Myslí si, že je to na jednu-dvě noci, netuší, že odsud není společenského úniku...
pozn. I:
V Indii žije totiž 34 milionů vdov a stále pro ně platí dle dva tisíce let starého Svatého zákoníku tři možnosti:
- žít v sociální, ekonomické a kulturní izolaci
- podstoupit sebeupálení
- výjimečně se /souhlasí-li s tím pozůstalá rodina/ provdat za bratra zesnulého manžela.
Nazíráme-li toto potupné ghetto uměle vyhaslých žen, kterému dominuje robustní ženské kápo, v úvodní třetině očima onoho osmiletého děvčátka, dostává v další části příběhu prostor mladá a krásná Černovláska, zhruba pětadvacetiletá, jíž do cesty vstupuje adekvátní mužský protipól. Vysoký, sympatický intelektuál, čerstvý absolvent kalkatské právnické fakulty, pochopitelně svobodný, ba co víc - pod nátlakem matky, aby se oženil a rodinu založil! Ano, oba vzplanou láskou jako když na poušti zapálíte suchý keř. Ženichova matka se po oznámení, že budoucí snacha je vdova, lehce hroutí a řečí okolí bojí, ale toto jí není nic platné.
I krásná vdova se vzepře, z ghetta navzdory lamentacím okolí odchází, a na svobodě ji čeká Právník. Idylka je završena dlouhotrvajícím objetím... Zdá se, že vše jde k happy-endu, když si ji na loďce převáží přes řeku Gangu /filmem se táhnou jako červená nit veškeré činnosti, které Indové v tomto středobodu svého světa dělají, a autor těchto řádků ví, že tam v životě nevleze/ do jejich domu.
Ouha!
Zde se láskyplné plátno roztrhne!
Krásná nastávající nechává bez komentáře leč rázně loďku otočit. Nemůže vstoupit jako nevěsta do domu, kam byla eunuchem vozena pro potěchu klienta, dnes budoucího tchána.
pozn. II:
Tahle činnost totiž není brána jako kuplířství, ale legální zajišťování obživy vdovského kláštera.
Namísto svatby pak v noci odchází do vln veletoku vstříc dobrovolné smrti. Syn ovlivněný nejen vysokoškolským vzděláním, ale též revolučními myšlenkami Gándího, se dovtípí, otcem opovrhne a z domova odchází. Ostatně se mu v metropoli rýsuje konkrétní pracovní místo.
Závěr filmu přináší kromě utonulé ještě jednu hroznou oběť. Kápo kláštera posílá po vykastrovaném kuplíři přes řeku naši malou hrdinku a to staré prase ji defloruje. Zkroucená do klubíčka se po aktu vrací, na břehu ji čeká zoufale hledající kolegyně-vdova středního věku, která ji v náruči nese k vlaku. Tento odváží do Kalkaty nejen skutečného Gándího, ale vstříc nové, snad lepší budoucnosti i Právníka s naší malou ale momentálně tuze poníženou Holčičkou.
Děkuji Bohu, že žiju v Evropě, která je založena na křesťanství a máme zde demokracii západního stylu. Nikdy se nesmířím s nahlížením na ženu jako na hospodářské zvíře. Tahle faktická likvidace vdov jen skrze náboženství kryje důvod hlavní - finanční - u stolu a v domě je najednou o jednoho strávníka méně.
