Smutné výročí

Máme tu další předvečer smutného výročí. Srpen mám jako měsíc rád, ale dvacátého mi vždy zamrazí. Druhého dne jsem se probudil jako šestiletý do času plného strachu, který jako černé sukno potáhl Československou republiku na dlouhých dvacet let nenormální normalizací.

Je 45. výročí okupace "bratrskými" armádami, a přesto na naší politické scéně vesele působí KSČM, která - ač se hlásí k bolševickým tradicím - má trvalou přízeň voličů a kontinuálně zasedá v Parlamentu ČR. V naprosté většině politických stran vládne vysoká míra tolerance k bývalému členství v KSČ, a to nikoli pouze řadovému. Jsem rád, že je KDU-ČSL nesmlouvavou výjimkou, neboť před blížícími se předčasnými volbami nemalá část společnosti bagatelizuje průběh i důsledky totality, čím dál častěji slyšíme dokonce závany nostalgie po starozákonních "hrncích masa", které mají jisté psi uvázaní u boudy.

Antikomunismus už není považován za nezbytný, v případě např. bratrů Mašínových mocně vládnou hlasy, které jej označují za
primitivní a prvoplánový. První muž v čele naší země se z Pražského hradu již několikáté období mocně přiklání k závislosti na Rusku.

Dle mého soudu je diagnóza jasná: zločiny komunismu nebyly díky noblesní sametovosti včas, důsledně a jasně popsány, artikulovány a potrestány. Začalo to opomenutím viny tuzemských vlastizrádců, kteří tanky agresora pozvali.

Postkomunismus se v naší zemi těší skvělému zdraví.

Jako křesťanský demokrat proto budu i nadále usilovat o nápravu poměrů v naší polistopadové společnosti.