Po přečtení tzv. „Lisabonské
smlouvy“ se již nedivím, že evropští byrokraté se na schválení této smlouvy
třesou, jak malý kluci na svoji novou hračku. Tato smlouva totiž zásadně
rozšiřuje pravomoci orgánů Evropské unie, a to na úkor všech členských států.
Tato smlouva výrazně oslabuje suverenitu členských států a dostává se dle mého
názoru do zásadního rozporu s Ústavou České republiky.
Jednou z nejzřetelnějších „novinek“ Lisabonské smlouvy je zavedení úřadu „vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku“, do jehož pravomocí náleží kompetence zasahující do svrchovaností členských států. Tímto tedy vzniká jakési ministerstvo zahraničí a bezpečnosti EU v jednom a přenáší zahraničně-politické kompetence jednotlivých členských států na orgány EU. Rozhodnutí těchto orgánů jsou pro členské státy závazná – čl. 14:
„odst. 1
Vyžaduje-li mezinárodní situace operativní akci Unie, přijme Rada nezbytná rozhodnutí. V rozhodnutích jsou vymezeny cíle, rozsah, prostředky, které budou Unii poskytnuty, podmínky jejich provádění, a je-li to nezbytné, doba trvání.
odst. 2
Rozhodnutí podle odstavce 1 zavazují členské státy při zaujímání postojů a při provádění jejich činnosti.“
Dále se ve smlouvě upravuje složení Komise, a následujícím způsobem: čl. 9d odst. 5 „Ode dne 1. listopadu 2014 se Komise včetně předsedy a vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku skládá z takového počtu členů, který odpovídá dvěma třetinám počtu členských států[1], nerozhodne-li Evropská rada jednomyslně o změně tohoto počtu.“ Je tedy zřejmé, že ne všechny členské státy budou napříště zastoupeny v Komisi, čímž se samozřejmě i sníží váha jednotlivých hlasů, ale je zde také ponechána možnost do budoucnosti upravit složení Komise jiným způsobem. Další zajímavý prvek obsazování Komise se nachází v článku 9d odst. 3 „Členové Komise jsou vybíráni podle celkové způsobilosti a evropanství z osob, které poskytují veškeré záruky nezávislosti.“ Co se skrývá pod pojmem evropanství, mi není dost dobře jasné a ani samotná smlouva nedává odpověď na takovou otázku, proto si nejsem úplně jist, kdo může splňovat takové podmínky.
Přijetím Lisabonské smlouvy se také Česká republika zaváže k „Listině základních práv Evropské unie“(článek 6), čímž bude ČR vázána dvěma Listinami základních práv, které jsou sice podobné, nicméně nejsou totožné. V téhle situaci se dostane ČR do problému, která z nich má „přednost“ a také neodporuje-li Lisabonská smlouva tímto ustanovením ústavnímu pořádku České republiky. Domnívám se, že taková situace může nastat, protože „Listina základních práv a svobod“ je nedělitelnou složkou ústavního pořádku ČR.
Zcela zřejmým cílem Lisabonské smlouvy je regulovat všechny myslitelné odvětví. Tvůrci tak definují, vymezují a převádí do kompetencí orgánů Evropské unie složky jako je zahraniční a bezpečnostní politika, finance, energetika, životní prostředí ale i cestovní ruch nebo vesmír. Ovšem zcela nejzásadnějším výsledkem Lisabonské smlouvy má být usnadnění schvalovacích procesů uvnitř unie, kdy se snižuje procento hlasů k dosažení kvalifikované většiny na 55% (článek 205) a rozšiřuje oblasti, kde není potřeba ratifikace členskými státy. Vstoupí-li Lisabonská smlouva v platnost, bude politika všech členských států ovládána byrokratickým aparátem Evropské unie. Proto se domnívám, že Lisabonská smlouva vážně narušuje svrchovanost České republiky a není tedy v zájmu naší země ji schvalovat, proto by každý občan měl apelovat na naše zákonodárce, aby se, chtějí-li zachovat naši svrchovanost, vyslovili proti ratifikaci této smlouvy.
[1] zvýrazněno autorem
Údaje byly čerpány z Úředního věstníku Evropské unie pod značkou C 306/11
