Hon na čarodějnice 21. století

Jak již nadpis tohoto článku napovídá, nehodlám se příliš zabývat dobami dávno minulými, nýbrž současnými. Tak či onak si dovolím udělat v úvodu krátký exkurz do minulosti. Proč vlastně došlo k ustavení inkvizice a honům na čarodějnice?

O co zjednodušeně šlo. Ačkoli procesy proti čarodějnicím („démonům“) jsou doloženy již z antiky, v raném středověku se na evropském kontinentu s tímto fenoménem setkáme jen velmi zřídka - v podobě ojedinělých excesů. To se ale změnilo díky křížovým válkám (a následným střetem s muslimským světem tu v méně, tu ve více vyostřené podobě) a zejména rozmachu heretických hnutí (mezi nimi nejvlivnější albigenští, valdenští). Nebezpečí růstu kacířských nálad ve společnosti donutilo církevní i světské představitele začít tvrdě potlačovat i samo čarodějnictví, které na rozdíl od křesťanských herezí stále navazovalo na pohanské tradice. Jestliže do 13. století byly tresty za přestupky ve smyslu čarodějnictví značně mírné (hlavně jako dlouholeté osobní pokání, maximálně exkomunikace), na začátku 13. století se začíná ve větší míře objevovat i právní uzákonění¹ trestu v podobě upálení. Úkolem potírat čarodějnické projevy byla pověřena inkvizice (která již dlouho plnila stejné poslání vůči heretikům), jmenovitě františkánský a dominikánský řád². V roce 1252 došlo k zásadnímu průlomu, když papež Inocenc IV. oficiálně zmocnil inkvizici k používání práva útrpného i v těchto otázkách ³ Skutečné masové pronásledování čarodějnictví ovšem odstartovalo až v 15. století, kdy jeho dvěma hlavním dokumenty (ať už oprávněně či nikoli) byla bula papeže Inocence VIII. Summis desiderantec affectibus z roku 1484 a kniha Kladivo na čarodějnice (Malleus Maleficarum), vydaná 1486 dominikány Heinrichech Kramerem a Jakobem Sprengerem.

Co to vše má společného s dneškem? Na první pohled rozhodně nic, alespoň ne s civilizovanou Evropou a se Západním světem. Církev již nevyhledává kacíře, nikdo není upalován. Nicméně doba si našla nové „kacíře“ a nové způsoby jejich „odstraňování“. Bruselští politikové a úředníci jsou toho důkazem. Zde se již dostávám k jádru samotného problému. Tak jako se tehdejší kritici církevních praktik dostali na tenký led a byli hromadně upalováni, tak i dnes jsou vybírány určité skupiny lidí, které se nedrží mainstreamu a jsou mediálně pranýřovány. Dnes jsou sledovány dvě hlavní myšlenkové skupiny, které jsou označovány za „kacířské“.

První skupinou jsou mediálně nazývaní „popírači globálního oteplování“. Ano, existuje skupina lidí, která tvrdí, že není vše tak katastrofické, jak někteří rádoby vědci tvrdí, že není důvod k panice, že je nutné, a to je ze všeho nejdůležitější, si nejprve říci, co nás případný boj proti změně klimatu bude stát a jestli takto vynaložené prostředky budou natolik efektivní, abychom dosáhli kýženého výsledku. Takzvaní popírači globálního oteplování tedy v zásadě tvrdí, že je nejprve nutné si spočítat, co nás to bude stát a pak se podle toho také chovat. Bohužel pod současným nátlakem různých ekologických lobby jsou tito lidé za svůj názor mediálně pranýřováni a zesměšňováni. Nicméně již mnohokrát se v minulosti ukázalo, že i jedinci či nepříliš velké skupiny, které si pevně stály za svým a šly proti proudu, měly nakonec pravdu.

Druhou skupinu tvoří dnes velmi nepopulární „euroskeptici“. Tvrdí-li dnes někdo, že Evropská ústava, později přejmenovaná a jemně upravená na Lisabonskou smlouvu, je špatná a odporující zájmům většiny států (především těch menších), tak se stává okamžitě veřejným nepřítelem číslo jedna a je nutné jej všemožnými prostředky umlčet či zdiskreditovat. Koneckonců v dnešní Evropské unii se jiný názor než názor byrokratů a politiků prosazujících co nejhlubší integraci nepřipouští a dokonce je nutné jej potlačit. Ti stejní lidé nám také v plné kráse předvádějí neúctu k vlastním pravidlům a mezinárodnímu právu. Proč ratifikujeme Lisabonskou smlouvu, když stejně irské NE neznamená opravdu NE, ale naopak říkáme „Irové zopakujete si to ještě tolikrát, dokud neřeknete ANO“? Dnes a denně čteme v novinách o potřebě chránit kdejakého mloka nebo že průměrná teplota se změnila o setinu stupně, ale o tom, že je nám tu pomalu a postupně podsouván nový systém socialistických republik bez možnosti vyjádřit vlastní názor, se decentně mlčí. A opět i zde platí pravidlo, že menšinový názor, i když se někomu nelíbí, může být nakonec ten správný.

Vždy bude bezesporu existovat hlavní myšlenkový proud, který je schopen pojmout většinové obyvatelstvo. Ale v rámci demokratické společnosti bude zároveň existovat také myšlenkový proud menšinový. Protože nelze dopředu říci, kdo má pravdu, je nutné dát dostatečný prostor pro argumentaci oběma stranám a zachovat tak fair dialog bez praktikování novodobého honu na čarodějnice dnes možná spíše na „popírače globálního oteplování“ a „euroskeptiky“. Je nutné si uvědomit nebezpečí dnešního trendu, snažit se „problémové“ myslitele a politiky umlčet jakýmkoliv způsobem. Evropské elity tento svůj boj vedou vskutku sofistikovaně, neboť se poučili z let minulých, že silou to nepůjde, a tak zvolili metodu „mírnější“, zato mnohem více ďábelštější. Prvním krokem je uplácení evropských obyvatel a kupování si jejich loajality, nebo jsou snad grantová politika EU a Evropské strukturální fondy něco jiného? Sebrat peníze národním vládám a pak je s velkou pompou přerozdělit vybraným lidem, kteří projeví dostatečnou loajalitu, je snad něčím jiným než sofistikovaným kupováním si věrnosti? Následné pranýřování svých odpůrců a strašení obyvatelstva, že by snad o tyto peníze mohli přijít, které jsou stejně jejich, protože je vydali na daních, způsobuje obrovský tlak na politiky a myslitele v nemilost uvržené. Dovolím si svůj text zakončit vystižnou citací výroku Davida Huma: „Zřídka se stává, že by se svoboda jakéhokoliv druhu ztratila celá naráz“

Zdroje:

1. Ačkoli jsou čarodějnické procesy vnímány zejména jako církevní záležitost, světská moc měla na těchto neblahých událostí stejně velkou zásluhu jako církevní a v praxi šlo o tzv. smíšený církevně-světský trest, přičemž civilní zákoníky trvaly v ještě větší míře na „očištění viny ohněm“.

2. Odtud také přezdívka „dominikáni“ pro řeholi oficiálně nazývanou Řád bratří kazatelů (Ordo Fratrum Praedicatorum): výchází z lat. domini canes , tj. psi Boží, což mělo symbolizovat roli dominikánů jako obránce víry a církve.

3. http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=2891

Článek je také zveřejněn na www.pohledzprava.cz