Spisovatel Stránský a režisér Bočan vydali prohlášení, které ve stručnosti znamená: "Skončili jsme s ním. S tím Dejdarem."
Soudný člověk se diví. Skončili s ním profesně, lidsky, či jak? Dejdar už s nimi točit nebude. Je proto třeba s Dejdarem zatočit?
Co udělal ten drzoun, ten floutek a štváč? Veřejně vyjádřil svou podporu jednomu ze dvou demokratických prezidentských kandidátů. Jaká to hanba, rány morové, snad i svrab a neštovice!
Ten už prostě točit nebude! My s ním zatočíme! On snad má svůj vlastní názor! To přehnal. Na nás morální autority si teda vyskakovat nebude. Co si myslí?
Jen pro ilustraci, aby bylo jasněji kdo je jaká autorita. Bočan je autorem např. veledíla Parta hic. Mladší ho asi neznají. Mistrovské dílo, vrcholného mistrova komunistického tvůrčího období.
Bočan nestrádal. Koho by snad mistr zajímal blíže, zde najdete jak těžce úpěl pod jhem komunistického totalitního státu. Jak prožíval tu hroznou tvůrčí nesvobodu. Zvláště po roce 1970 byla jeho "tvorba" opravdu výživná a vysoce hodnotná. Jeden škvár za druhým.
Stránského život a minulost již tak radostně prozářeně nepůsobí. Chápu jeho hořkost. Co však nechápu je, že nedokáže tolerovat a přijmout Dejdarovu úplně svobodnou volbu a vlastní názor.
Máme tu dvě figury. Jednu naprosto směšnou, protože Bočan se svou minulostí, nemá žádný nárok kohokoliv soudit. Druhou figuru Stránského, pro mě osobně přinášející obrovské zklamání. Tak dlouho se ten pán nimral v minulosti, až v ní spolehlivě myšlenkově zůstal.
A tito dva se veřejně dosadili do rolí autorit. Tvůrců této země. Za sebe říkám - zdivočelých tvůrců země. Dejdarovi vyjadřuji jasnou podporu. Bočan se Stránským dokázali, že patří do minulosti. Do hluboké minulosti. Svým myšlením.
Nenechme si od zdivočelých tvůrců kazit ovzduší. I když žijeme ve zdivočelé zemi.
