Jak jsem spadl z kola I.

Říká se, že nic nepotěší víc, než neštěstí druhého. Máme tu Silvestr a tak jsem se rozhodl všechny potěšit. Zavzpomínám na malá osobní neštěstí v krátkém dvoudílném seriálu. Do Růžové zahrady má dost daleko, i když i tak se v něm objeví dost bílých plášťů. Bude o nešikovnostech a náhodách, které možná také důvěrně znáte.

Je horké léto roku XY. Právě vypukla móda horských kol. Mají je už skoro všichni, jen já ještě ne. Proto si jdu jedno koupit. Je krásné, černo-zelené a těžké jako blázen. Americká kvalita a poctivá ocel. I když americká je snad jen značka a po původu komponent by jsme se museli porozhlédnout v Asii. Podotýkám, že s dnešními modely kol, tento "kostitřas" nemá nic společného. Široké pneumatiky se vzorkem do velmi těžkého terénu na asfaltu kladou pořádný odpor. No nic, říkám si, budu mít vymakané stehenní svaly. Zkušební jízda u prodejce dopadne na výbornou a spokojeně si odvážím kolo domů.

Jezdím asi týden a začínám přemýšlet, proč se tomuto kolu říká horské. Do hor bych si na něm asi netroufl, když se zadýchávám i na rovině. Možná to chce trénink. Nejsem sám, kdo podlehl módní vlně. I moji kamarádi mají potřebu trénovat. A tak si domlouváme výlet po nejbližším okolí. Jedeme tři. Dva kamarádi, říkejme jim třeba Ruda a Laďa a já. Jsou opravdu velká vedra a náš plán je jasný. Po trase budeme zastavovat u občerstvovacích stanovišť. Jinak by nám hrozila dehydratace, největší nepřítel všech sportovců.

Při výjezdu na první kontrolní stanoviště si potvrzujeme základní zákon cyklistiky. Ten zní, že cesta vede vždy do kopce a proti větru.... Proto vítáme příjemnou letní zahrádku ve stínu. Následuje krátké občerstvení a pokračujeme sjezdem do údolí, vítr nám čechrá kadeře a jede se náramně. Jak už to bývá, z údolí vede cesta jedině zase do kopce. Se slzou v oku vzpomínám na kopeček minulý. Jsem ale hrdina a poctivě šlapu. Za chvíli není kam přehazovat. V duchu si nadávám, že jsem měl investovat víc a koupit si více rychlostní kolo. Jsme na horizontu !!! A také ve druhé občerstvovací stanici.

Je situovaná u lesa a je to další příjemná zahrádka. Na vratkých nohou se dopotácím ke stolu a jsem rád že chvíli sedíme. Doplníme tekutiny, protože pitný režim je důležitý. Je čas pokračovat. A tak se zvedáme a znovu se opíráme do pedálů. Tentokrát projíždíme příjemnou úzkou asfaltkou krytou okolním lesíkem. Zatím netuším ani vzdáleně, co se odehraje v příštích okamžicích. Možná kdybych to věděl, šel bych radši pěšky. Blížíme se k našemu městu a čeká nás závěrečný sjezd. Nachází se v prostoru nad historickým hradem.

Jedeme opravdu velmi plynule. Jak se cesta svažuje, nabíráme na rychlosti. Těžká horská kola se do tempa dostávají možná pomaleji, ale jak se jednou rozjedou, není tak snadné je ubrzdit. A pak přichází závěrečný úsek. Myslím na to, jak už budu doma. Snad proto se ještě pořádně rozjedu. "Šedesát, jedeme šedesát"!!!, volá Laďa, který má nový cyklocomputer. V ten okamžik ho míjím a předjíždím. A pak se objeví ONA. Levotočivá zatáčka s mělkým příkopem a malým břehem, ozdobeným pařezem. To už brzdím tak, že nové špalíky brzd kvílí na ráfku jako pominuté. Moje brzdná dráha má několik desítek metrů. Přesto už vidím, že nezatočím. A tak se přední kolo zapíchne a já letím přes řídítka. Chuchvalec mého těla nekoordinovaně míjí zmíněný pařez. Zamotávám se do keře a trnů.

Další události znám více méně jen z vyprávění. Pro mě osobně nastává doba temna. Pamatuji si jen pořádnou osmici na předním kole a nezřetelné obrysy kamarádů. V prvním šoku se snažím nasedat na kolo a pokračovat v jízdě. To mi naštěstí kamarádi nějak rozmluví. Horší je, že se pídím po klíčích a hodinkách. Ptám se na ně stále dokola. Klíče mi někdo po chvilce vrazí do ruky, ale nedám si říct. Také mému prohlášení: "Bez hodinek zásadně nevyjíždím", nikdo moc nevěří. Zřejmě je vidět, že se mnou není všechno úplně v pořádku. Proto mě kamarádi vedou domů. Z cesty si nepamatuji zhola nic.

Doma je otec. Ptá se, co se stalo. Kluci ho stručně informují. Mně klade docela jednoduchou otázku. Jestli mám dnes a v příštích dnech ještě dovolenou. Mačkám svou hlavu jak jen to jde. Doslova ždímám mozkové závity. Ale prostě nevím.... To už se také cítím nesvůj. Vyvrcholí to, když hodinky objevím doma na poličce. Je rozhodnuto, jede se do nemocnice. Až tam se trochu probírám a ptám se, co se vlastně stalo. Mám pohmožděnou krční páteř a otřes mozku. Přes noc zůstávám v nemocnici. Pamatuji si ještě, že v noci mi nemůžou změřit tlak. Ale já tlakuji, jen ten přístroj nefunguje. Je z toho chvilka vzrušení. Na druhý den mě navštíví kluci. To už vnímám všechno.

Měl bych zavolat přítelkyni. Trvá mi snad 15 minut, než si vybavím její telefonní číslo do práce. Stejně tak těžce si vybavuji osobní údaje a další telefonní čísla. Na krku mám fixační límec. Naštěstí nemám nic zlomeného. Vedle na posteli leží kluk, který taky havaroval na kole. Má dolámanou ruku takovým způsobem, že už třetí měsíc je v nemocnici. Měl jsem štěstí v neštěstí. Vyšel jsem z nehody docela dobře. Dokázal jsem se ale poučit a nakonec byl svým způsobem rád, že mě taková výstraha potkala. Jezdím daleko opatrněji a s rozvanou. Že však ani to nemusí někdy stačit, zjistíte ve druhém dílu mého seriálu za týden.....