A bude se dál tvrdě zkoušet !

Učitelé. Zřejmě si každý vzpomenete na některého svého oblíbeného učitele, případně na "tyrana", kterého jste se skoro báli. Nedávno jsem také zavzpomínal na své pedagogy, kteří se nějakým způsobem odlišovali od ostatních. Tyto osobní vzpomínky a také vyprávění mých přátel, se staly základem pro můj dnešní článek.

Osobně jsem vždy učitele považoval za herce. S touto profesí mají mnoho společného. Denně předstupují před své publikum se snahou zaujmout a strhnout. Jako herci musí odložit své starosti a osobní problémy v šatně, musí i učitelé nechat své problémy v kabinetu. Diváky i žáky nezajímá zdravotní stav nebo osobní rozpoložení "toho na pódiu", chtějí vidět především výkon. Kdo měl možnost poznat své učitele mimo školu, zřejmě pochopil, že dokáží být mnohdy úplně jiní, než když hrají své představení. Herci i učitelé jsou vystavováni značnému psychickému vypětí. Na mnohých to zanechává nesmazatelné stopy. O některých bych se nebál říct, že je lze považovat za docela šílené.

Už k základní škole se váže moje vzpomínka na pedagoga, který nás vyučoval zeměpis. Jeho těžký svazek klíčů byl pověstný. Především v okamžicích, kdy svištěl nad našimi hlavami. Dopad takové bomby na školní lavici naprosto spolehlivě utnul jakékoliv diskuse ve vyučovací hodině. Daleko mírnějším prostředkem byly křídy, které ovšem létaly nepoměrně rychleji a přesněji. Za vrcholné číslo, tohoto učitele, jsem považoval nenápadné pohupování dřevěným ukazovátkem v ruce, během výkladu před tabulí. Jakmile ale bystré oko pedagoga spatřilo hlavy u sebe v zadní lavici a citlivé ucho zaslechlo šepot, ukazovátko jen tak z ničeho nic opsalo vzduchem trajektorii a dopadlo mezi nebohé žáky. A byl klid.

Možná vy mladší, kteří jste prošli "demokratickou" školou se chytáte za hlavu. Nevím opravdu jaké vzpomínky máte vy. Já jsem školní léta prožil v době, kdy při problémech se žákem, se s ním hned neběželo k psychologovi jako dnes, ale situace se řešila operativně na místě. Většinou ručně a stručně. Prý nám tak sráželi sebevědomí a nenaučili nás diskutovat. Nevím, mám spíš dojem, že dnes by chtěl každý především diskutovat, ale je otázka, jestli své názory umí dostatečně vyargumentovat. K tomu je potřeba jistě i určitý objem faktických znalostí a taky úcty k oponentovi. Netvrdím, že metoda létajících klíčů a ukazovátek musela nutně vzbuzovat úctu. Jen říkám, že atmosféra byla jiná.

Nikdy jsem necítil obdiv k učitelům, kteří si kázeň nebo znalosti vynucovali jenom silou. Vzpomínky mého kamaráda na vyučovací hodiny jeho tehdejšího třídního na průmyslové škole, jsou dost otřesné. Dokonce se jeden jeho spolužák po letech přiznal, že měl v těchto hodinách problémy s udržením moči. Před vyučováním zmíněného pedagoga, bývalo už o přestávce hrobové ticho. Jeho vpád do třídy pak znamenal, že by bylo slyšet i špendlíček spadnout. Po prásknutí dveřmi následovalo rázné napochodování ke katedře, uchopení třídní knihy a její plnou silou odmrštění na desku stolu. S výkřikem: "A bude se dál tvrdě zkoušet" ! se všichni žáci stávali maličkými, až byli nejmenšími na celém světě.

To náš profesor matematiky na střední škole byl z jiného těsta. Ani nemusel nijak křičet, přesto spolehlivě psychicky likvidoval žactvo. Jen pro představu. Začínalo nás ve třídě 45 a k maturitě se dostalo 17. Ostatní odešli, většinou kvůli matematice. Starý pán každému říkal Cyrile. Mělo to jednu nespornou výhodu, především pro něj. Nikdy si nespletl jméno. Po čase jsem přemýšlel, co ho k tomu vlastně vedlo. Chtěl snad spolehlivě likvidovat poslední zbytky osobní identity žáka ? Dát najevo že je tady především on a jeho předmět a jinak už nic ? Možná to byl jen jeho vrtoch, související s věkem. Dnes ho nechci soudit, jen vzpomínám jaké to bylo.

V paměti mi zůstalo mnoho úsměvných momentů. Tak například jeden profesor během výkladu náhle se pohupující v kolenou a předvádějící vzorný telemark s výkřiky "Pavel Ploc, Pavel Ploc" ! mi přijde vtipný i po letech. Také jeho hodnocení některých výkresů v technickém kreslení hovořilo za vše. "Služba, kýbl ! Budu zvracet" ! Bylo jasné, že na jedničku to tenkrát nebylo. Za nevšední považuji i zážitek kamaráda, který zřejmě vytvořil rekord v délce pobytu u zkoušky na vysoké škole. Jeho 120 Kg zkoušející během pokládaných otázek usnul a spal spánkem spravedlivých celých 8 hodin. "Tak kde jsme to skončili" ? ptal se bezelstně po probuzení. Kamarád opouštěl zkoušku naprosto propocený a jeho spolužáci jen žasli: "Co tam s Tebou proboha dělal" ? Nutno přiznat, že kamarád nesebral odvahu pana profesora budit...

A tak bych mohl pokračovat. Je fakt, že v paměti člověku zůstanou spíš úsměvnější momenty a trochu vytěsňuje ty chvíle horší. Celkově musím říct, že jsem za svá školní léta poznal mnoho kvalitních pedagogů, kteří se nebáli svůj výklad látky oživit nějakou vtipnější chvilkou nebo situací. Poznal jsem i ty druhé, kteří si mysleli, že do žáků dostanou vědomosti silou, tvrdostí a osobní nepřístupností. Vážil jsem si vždy více těch prvních. Nehodnotím, kdo z nich mě naučil víc. Jen si myslím, že vědomosti nejsou úplně všechno a škola nemá za úkol jen tupé biflování. Kdo jste dočetl až sem, vzpomeňte si na svá školní léta a učitele, kteří vám něco dali, nebo třeba i vzali....