Nedávno jsem četla knížku, kde bylo řečeno (mými slovy) nesuď člověka nemáš na to totiž právo, to právo má jenom Bůh a ten se rozhodl, že soudit bude, až přijde ten pravý čas.
Nedávno jsem četla knížku, kde bylo řečeno (mými slovy) nesuď člověka nemáš na to totiž právo, to právo má jenom Bůh a ten se rozhodl, že soudit bude, až přijde ten pravý čas. Do té doby jsme dostali možnost se změnit k jeho obrazu a vzdát se své nezávislosti a důvěřovat mu z celého srdce ať máme strach či ne.
My lidé soudíme lidi okolo nás neustále a je jedno zda je známe či ne. Soudem se dá říct, už když opovrhujeme bezdomovci kvůli tomu, že se svým životem nic nedělají, nebo když se drží dva muži za ruce a líbají se a my si pomyslíme to není správné, nechápeme, proč naše matka či otec udělají něco co by jsme neudělali my. Mohla bych pokračovat dál a dál, ale kde je hranice mezi souzením a odsuzováním ostatních a vyjádření svého názoru?
Některým to možná došlo nebo dojde, že shoda jmen tu není a jsme pokrevně příbuzní. Můj jmenovatel píše taky články na Idnes a je mnohem úspěšnější a plodnější než já. Musím říct, že poslední dobou přemýšlím, na které straně se právě nachází. Někdo by mohl namítnout, že je to tato strana a druhý ne rozhodně tato, ale zkusme se zamyslet, kde ta hranice končí.'
Na internetu toho moc nenajdeme. Když tyto dva pojmy rozdělíme a řekneme si jejich význam.
Podle Aristotela: soud – slouží k vyjádření vztahu, subjekt – pojem, o kterém se něco vypovídá, predikát – výpověď o subjektu, soudy jsou buď pravdivé, nebo mylné. Wikipedie zas soud je nezávislý státní orgán vykonávající soudní moc.
Názor - vyjadřuje specifické osobní hledisko jednotlivce, individuální stanovisko každého člověka, jedinečný postoj nějaké konkrétní osoby k určité skutečnosti.
Není souzení lidí v nás zakořeněné tak moc, že soudíme bezmyšlenkovitě bez předchozího vyzvání? Soudíme každý den bez toho abychom si uvědomili, že my jsme taky souzeni. Kvůli spadlého papírku na zem a zanechání na místě, bez jakéhokoliv pozdravu člověka, který nás obsluhuje, ať dává jídlo či nás kasíruje. Děláme to tak často a tak bezmyšlenkovitě, že se nám vše ostatní zdá normální a správné. Zkusme aspoň na jeden den nikoho nesoudit nemyslet si nic o druhých, ať vypadají sebe hůř, projevují se sebehlasitějí nebo smrdí sebevíc, prostě to nechat tak jak to je. Prostě se podívat na toho člověka, ale nechat ho tak neřešit to s jiným člověkem a ani sám se sebou.
Byla bych ráda, kdyby to zkusilo několik různých lidí a pak napsali buď zde do diskuze nebo napsali svůj článek o tom, jaký měli den bez role soudce. Podle mě to nebude ani trochu lehké, spíš až nemožné, ale už to zamyšlení nad tím jak často to dělám, by v nás mohlo probudit cosi, co jsme kdysi dávno jako lidská rasa udusili.
Jen prosím nechte si své názory a soudy, které se netýkají tohoto tématu, Děkuji.
Odkazy: https://cs.wikipedia.org/wiki/Soud; https://wikisofia.cz/wiki/My%C5%A1len%C3%AD; https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1zor;
