Pád a vzestup života

Proč ten život není tak jednoduchý jak ve filmech? Proč prostě nemůžeme být šťastný hned a musíme čekat na to a pak na to atd.  

Život nám nese každý den překážky, které musíme (už to slovo musíme) překonat, abychom mohli kráčet k dalšímu úkolu, po kterém je další a další a další. Jak dlouho? Dokud nezjistíme, že nežijeme svůj život, ale on žije Náš?

Naše životy běží každý den a my jsme pouhými loutkami uvnitř naších těl. Ovládají nás choutky, city, naše přání, ale když se konečně přiblížíme dál k našemu žití, zas nás to vtáhne zpět. Můžeme vůbec žít náš vlastní život?

Můj život je pořád ta stejná telenovela/pohádka dokola a jak se snažím, mám čím dál větší problém se dostat ven a žít svůj život. Nejdříve si toho člověk moc nevšímá, potom si říká dobrý, není to nic pravidelného a později je to těžší a těžší, nakonec ten člověk se snaží vymanit se z toho kruhu bezmoci. Sama na sobě pozoruji, že to co mi bylo dáno, jako dar nechávám tzv. zhnít.

Můžeme se vůbec ještě zachránit? Je možné být zase šťastný a přitom se neztratit a hlavně neztratit svou duši?

Jak to máte vy se svou duší a se svým životem vy? Víte co je váš účel, úkol pro který jste se narodily a začali být tím, kým jste?