Vaši rodiče jsou taky lidi

A konečně, jeden poznatek, který vám nejvíce otevře oči: vnímejte svou mámu a tátu ne jako všeobecně známé ochranáře, jak jste je viděli jako děti, ne jako nepříjemné a totálně nudné despoty, jak jste je viděli jako puberťáci, ale jako své vrstevníky, jen jako dva obyčejné, zranitelné, bojující lidi, kteří se snaží dělat to nejlepší, přestože často nevědí, co sakra dělají.
Je pravděpodobné, že vaši rodiče během vašeho dětství udělali pár věcí špatně. To ale většina rodičů, protože jak vždycky říkává moje máma: „Děti se nerodí s manuálem“. A když vám bude 20, možná si začnete některých těchto chyb všímat. Dospívání a zrání do té míry, že už jste schopni toto rozpoznat, bývá vždy bolestivým procesem. Může to rozvířit hodně hořkosti a lítosti. Ale možná jednou z prvních povinností dospělosti – opravdové dospělosti, nejen podle zákona – je uznání, přijetí a (možná) odpuštění chyb vašich rodičů. Jsou to taky lidi. Dělají to nejlepší, co můžou, i když ne vždy vědí, co je nejlepší.

Z anglického originálu10 Life Lessons I Learned from Surviving My 20s přeložila Johana Kapošváryová.

Mnoho dětí má s touto skutečností problém. Já můžu říct, že mí rodiče mi dali vše potřebné, abych mohla žít tak jak chci a jak bych měla. Dali mi bezpodmínečnou lásku, důvod se nikdy nevzdávat, odvahu dělat co chci, uvědomovat si a ptát se na odlišné a stejné věci, ale svou hlavou, ne tak jak je nám to předkládáno a i když bych chtěla někdy pacnout sourozence po hlavě i přesto budu bojovat o jeho život. S tím souvisí další věc. Někdy ani já nic nezměním a musím to nechat na vyšší síle. Mohla bych pokračovat v tom, co vše nám rodiče dali, ale to už je na nás abychom na to přišli.