Zpráva o vídeňském koncertu rockové divy, který byl bez debat ohromující. To byste asi čekali. Málokdo ale mohl předvídat, že se do sálu nakonec málem nedostanu. Moje lístky totiž byly falešné!
Tina Turner, turné 2008/200My Space
Příběh začal před čtrnácti dny v kavárně pražského Obecního domu, kdy mi jeden obchodní partner, majitel renomované a mezinárodní ticketingové kanceláře, k narozeninám věnoval dvě vstupenky na vídeňský koncert Tiny Turner. Dychtivě jsem za dárek poděkoval a uháněl zamluvit hotel poblíž Wiener Stadthalle, kde se měla událost 7. února 2009 uskutečnit.
Tam jsme s mým partnerem, Pavlem Vítkem, dorazili vyfešákovaní krátce před sedmou, abychom si večer prostě užili. Přestáli jsme frontu davů u vchodu, u nichž průsvitala křiklavě žlutá vesta uvaděčů. Blížili jsme se k nim v oblacích štiplavého kouře, protože Rakušané hulí, jakoby cigarety dávno nevyšly z módy. „Vaše lístky, prosím“, probral nás z nikotinového oparu pořadatel. „Tady jsou“, podávám mu dva lupeny s nápisem Tina Turner: Live In Concert. „Je mi líto, ale tyto jsou neplatné, do sálu vás pustit nemůžu“, zmrazil nás uvaděč. „Kde jste je koupili“?, vyptávala se žlutá vesta. “Je to dárek od kamaráda, přijeli jsme až z Prahy, to přece není možné“, nevěřil jsem. Muž mávl na jakousi paní v šedomodrém plášti s cedulkou inspektor hlediště. Kontrolorka vzala lístky do dlaní a vydala konečné rozhodnutí: “vstupenky jsem povinna zabavit, jde o podvrh. Nejste dnes první“, špitla soucitně, „na Madonnu a Tinu Turner evidujeme nejvyšší počet padělků“. Spadla klec. Davy proudily do sálu, a my stáli za sklem s poutačem: Dnes večer – Tina Turner.
Nemělo smysl řešit, zda si ze mě v Praze někdo vystřelil nebo ne. Chtěli jsme vidět Tinu. Ať to stojí, co stojí. Před halou postávalo pár překupníků, od pohledu podezřelé existence, kteří nám obratem nabízeli ta nejlepší místa k sezení. Rubikon jsme ale dvakrát překročit nechtěli. Zamířili jsme k pokladně s cedulí vyprodáno s nadějí, že se tam snad chytneme. Přes nespočet argumentů, že jsme taky z branže a koncert musíme vidět, jsme se probojovali až k plešatému produkčnímu, který byl naší poslední inštancí. „Ááá, Prága! Gůůd fiken, fiken, chacháá“, svěřil se nám se vzpomínkami na stověžatou matičku měst. Zasmál se ještě jednou od srdce, asi muselo jít o nehynoucí zážitek, a za 300 Euro okroužkoval naše zápěstí zelenou páskou VIP host. Měli jsme vyhráno.
Show královny rokenrolu začala s půlhodinovým zpožděním úderem osmé. Rudě sametová opona se rozhrnula s prvními tóny odpichovky Steamy Windows, při které Tina pózovala na vysokém tubusu uprostřed členitého jeviště. Snášela se pódium po osmi letech mlčení a netrpělivého očekávání miliónů fanoušků. Ti teď mohli jásotem zbořit halu. Jejich Tina byla zpátky.
Koncert pokračoval v rychlém tempu hitem Typical Male a zastavil se až před šlágrem River Deep, Moutin High, kdy se diva s hřívou ve stříbrnošedé kombinéze a na jehlách od Blahnika pozdravila s publikem. „Cítíte se tak dobře jako já“? „Yééés“, zařval desetitisícový dav. Sedmičlenná kapela spustila další hit What You Get Is What You See, který byl svého času hymnou australské ragbyové ligy, a pak hned další, Tinou vybrané skladby. Zpěvačka koncertním turné, čítajícím 90 vystoupení ve dvou etapách po USA, Kanadě a Evropě, slaví nejenom oslnivý comeback, ale také 50. výročí svého fungování ve světovém šoubyznysu. Do své, pravděpodobně opravdu poslední, show proto vybrala písničky jejímu srdci nejbližší, přičemž v několika případech nejde o notoricky známé hitparádové trháky. To ovšem neplatí o What's Love Got To Do With It, průlomovému hitu z roku 1985, za který obdržela jak Grammy (celkem jich má 8) i cenu MTV. Stejně tak následující Private Dancer, při němž se na projekcích objevily stínohry desítek barových tanečnic. První půlku stopadesátiminutové podívané uzavřela We Don't Need Another Hero (Thunderdome) s projekcí videa z filmu Šílený Max a ocelovou konstrukcí, po které jako mimozemské bytosti šplhala tlupa tanečníků.
Druhou část koncertu, který patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy na jevišti viděl, otevřela akustická série cover verzí, které kdy Tina nazpívala – baladická verze Help od Beatles, legendární Let´s Stay Together Al Greena nebo slavná I Can't Stand the Rain. Pěvecky se jedná o vrchol večera, Tina v sedmdesáti zní jako na nahrávkách, osmiletá pauza ani věk nenechávají na její hlasové kondici žádnou slyšitelnou stopu. Zpívá fantasticky. Pak už se show s hlasitým temperamentem protancovala k finále. Po dvojpísni hitů Rolling Stones, kteří ji pomohli zpátky na vrchol v osmdesátých létech, Tina vstoupila na scénu z ohnivého kruhu jako Bond Woman v hitu Golden Eye, strhla třpytivou róbu (kostým během show vymění celkem 8x) a v nablýskané mini vystřihla šlágry The Best a Proud Mary. V té chvíli už byla celá hala na nohou a do jednoho si přála, aby tenhle večer nikdy neskončil. Znělo téma z Proud Mary a všem bylo jasné, že se tenhle jejich sen nesplní – koncert končil a Tina mávala nadšenému publiku na rozloučenou. Naději Tina proměnila přídavkem Nutbush City Limits. Vyskočila na obří ocelové rameno, díky kterému proletěla nad hlavami poloviny diváků v extázi. A pak se naposledy rozloučila baladou Be Tender With Me Baby. “Good Night Everybody”, popřála všem, pro které byl - stejně jako pro mě - její koncert zážitkem na celý život.
Oproti koncertu, který jsem viděl před 13 lety v Praze na Bohemce, šlo o spektakulárnější show. Tina divákům dopřála daleko víc efektů, světel, ohňů, projekcí i tanečních čísel. Jedno ale zůstalo stále stejné. Její energie, s níž dokáže strhnout a řemeslo, které by mělo být slabikářem pro celé generace umělců, aranžérů, hudebníků, choreografů, dramaturgů i producentů. Tina Turner je jediná svého druhu. Hvězda, umělkyně a sexy ženská. Div světa. Rozhodně se běžte se na její pražský koncert podívat! A bacha na falešné vstupenky…
