Poznámky z cesty do Káhiry, během níž jsem poznal sympatické muslimské ženy, viděl mrtvé město plné života a rozhodl se nepřespat v poslední ložnici faraóna.
Egypt. Pritažlivý pro cestovatele, archeology i romantické ženy.Janis Sidovský
Bez dcery z Egypta neodejdu
Na začátku to vypadalo na slibnou budoucnost. Exotický muž, krásná vemlouvavá slova, tajemné dálky Orientu. Že nepůjde o příběh z pohádek tisíce a jedné noci paní Anna poznala až jako vdaná v Káhiře. Manžela poznala coby studentka v Praze koncem šedesátých let a byla to láska na první pohled. Vystřízlivění trvalo poněkud déle. Rozvod přišel, když její dceři bylo šest a jako křesťanka na ni v zemi islámu neměla nárok. Rozhodla se na dítě počkat a do tehdejšího Československa se nevrátit.
Setkání se dočkala se za celých 12 let. Mezi tím se znovu provdala, a když otěhotněla, přestoupila na muslimskou víru, bolest ze ztráty dítěte už prostě riskovat nechtěla. Příběh paní Anny, která byla naší skvělou hostitelkou v Káhiře, přitom není ojedinělý. Některé Češky zůstávají v Egyptě po dovolené, jiné se s uhrančivými Egypťany seznamují v Evropě. Do země faraónů je vede láska, jakou ještě nepoznaly, říkají souhlasně.
„Když vám muž šeptá, že jste krásná jako měsíční svit, je to úplně nový pocit“, rozpovídá se asi třicetiletá žena z Moravy, jejíž egyptské manželství dosud vydrželo. Za v kraji běžnou cenu – polygamii. Tři roky po sňatku jí manžel oznámil, že chce další děti a pořídí si k nim druhou ženu. Před měsícem už přibyla třetí, podle koránu může mít až čtyři. Sympatická Moravanda je zabezpečená, vychovává dceru, ale štěstím slzí jen u telenovel. Manžel ji nepustí na krok, romantické sliby, pro které kdysi odjela na sever Afriky, vystřídaly příkazy a hrubá slova. Domů nesměla, ani když jí umírala matka. S druhou manželovou ženou, Egypťankou, se nakonec skamarádila a kují pikle. Odejít od hrubiána ale není v muslimské zemi jednoduché. Přestože konvertovala, život samotné ženy s dítětem může znamenat velké problémy. Postavení žen je zde stále komplikované, například svědectví ženy má poloviční hodnotu ve srovnání s mužským, žena je podle koránu především věřící manželka a matka.
Paní Anna, která v zemi žije 39 let, příběhů českých žen hledající lásku v zemi Nilu vypráví desítky. Dnes tu zůstávají ženy ve středním i starším věku, rozvedené, zklamané, o které se ucházejí mladší Egypťané. V sedmdesátých letech se sem provdala i Češka, která chtěla vidět pyramidy a sňatek byl rychlejší než čekání na devizový příslib. S manželem zůstala dodnes. Ty méně šťastné přesto v Egyptě zůstávají. „Egypt vás pohltí, neměnila bych“, povídá Anička. „Život se mi tu začal odvíjet jiným směrem, a kdybych se vrátila, jako bych měla plavat ve slepém rameni. Tady už jsem doma“, dodala nad tureckou kávou vonícím kardamomem. Moravanda na ni kouká s obdivem. Svobodnější část jejího příběhu se nejspíš teprve začne odvíjet… Ani ona by už neměnila a Egypt, na rozdíl od manžela, opustit neplánuje.
Dětství mezi hroby
Města mrtvých se v Káhiře rozkládají napříč metropolí. Nejde o hroby, jaké známe v Evropě, ale o rozlehlá pohřebiště s úzkými ulicemi, po kterých se prohánějí smečky zdivočelých psů. Nad ránem, za svítání, se vytím připojují k ranním modlitbám, až neznabohovi tuhne krev v žilách. Hrobky tu mají kupolovité střechy, majetnější muslimové je zdobí mozaikami, přikrývají mramorem a doplňují vázami se sloupovím. Velikost míst věčného spánku má svůj původ ve způsobu pohřbívání – správně pochované tělo umožní duši posmrtný život - a pozůstalí se tu scházejí, aby uctili nebožtíky. Vzpomínají často celý den, popíjejí čaj, modlí se i jedí, a proto v hrobkách bývá nábytek, vede sem elektřina, teče voda.
Ne každá hrobka je rodinou opečovávaná a stane se tak příbytkem bezdomovců. Ti se stěhují na novou adresu s nulovým nájmem a tichými sousedy už po staletí. S nebožtíky vytvářejí neuvěřitelnou symbiózu: mezi hroby věší prádlo, prodávají melouny, opravují auta, navštěvují se, vychovávají děti i sledují televizi. Svým způsobem za stát řeší bytovou krizi, a proto je nikdo nevyhání. „Až to přijde, nebudeme to mít daleko, jen o patro níž“, vysvětluje zahalená stařena, když nám ukazuje světnici, z níž vidí přímo na náhrobní desku. Poděkuje za jednodolarový bakšiš a spokojeně se usměje. Na hřbitově předčasně našla domov.
Noc v pyramidě
Poslední z existujících sedmi divů světa starověku se vypíná mezi paneláky, které k úpatí pyramid natekly začátkem 70 let minulého století. Pro romantiky žádné místo ke snění: také jsem si myslel, že půjdu hlubokou pouští a v dálce za písečnými dunami spatřím v odlesku slunce jehlany vzpínající se k obloze. Takový pohled se naskytl Napoleonovi před dvěma sty lety, současnost je mnohem komerčnější. Pyramidy jsou součástí aglomerace, atrakce, kterou večer nasvěcují laserem a barevnými reflektory jako pražskou Křižíkovu fontánu. Přesto se před nimi musíte sklonit. Obdivuhodné stavby hlídané „Otcem děsu“ sfingou s tělem lva a lidskou hlavou. Pokud máte odvahu a dostatek peněz, můžete v nich i přespat. Za tisíce dolarů pořídíte lůžko v pohřební komoře bez příslušenství, zato se zážitkem na celý život. Jakmile vstoupíte, tedy spíš vlezete, do útrob pyramidy poznáte, že jde o nocleh pro otrlé. Dusná atmosféra a stísněné prostory, byť prosycené velkolepou historií, ke složení hlavy, alespoň mě, zrovna nelákaly. Káhira nabízí památek nespočet a nestačil by ani týden na jejich prohlídku. My stihli prvotřídní Egyptologické muzeum se sarkofágem a pokladem Tutanchamona, impozantní Citadelu s rozlehlou mešitou, prastarou Kóptskou čtvrť se synagogou i kostely egyptských křesťanů a hlučné, kořením, mátou a vodními dýmkami provoněné Islámské staré město, kde se ocitnete uprostřed nefalšovaného Orientu.
„Baba Ganuž“ a jiné lahůdky
Egyptská kuchyně chutná znamenitě. Na rozdíl od plavby po Nilu, kterou jsem před lety absolvoval v kajutě obklopen ampulemi léků na zažívání, letos mi arabské pokrmy svědčily. Hospodyně Aničky nám uvařila egyptské národní jídlo – hustou zelenou polévku „Molokhiyya“, kterou připravíte i u nás z listů špenátu nebo kopřivy, koriandru, česneku a olivového oleje. Ochutnali jsme fantastické pyré „Baba Ghannug“ z dušených lilků a sezamové pasty „tahina“, šťavnatý kotlík kořeněného hovězího s kupou cibule, propečené čerstvé kalamáry s římským kmínem a smaženými paprikami i obyčejné lidové jídlo „Kushari“ s těstovinami, rýží, cizrnou, rajčatovou omáčkou a orestovanou cibulí přelitou octovým sósem s česnekem. Pokud to všechno zakončíte lahodným pudinkem s rýží máčenou v mléce, skořicí a ořechy, začnete tušit, jaké bývaly lukulské hody.
Pohlcující Káhira
Pozdě večer odlétáme pravidelnou linkou ČSA zpátky do Prahy. Šofér nás veze místním bazarem, mraveništěm řemeslníků, prodavačů látek, koření, ovčí vlny, hrnců, vodních dýmek, koberců, nábytku, masa, zeleniny, vzácných knih a roztodivných tretek, z mešit se ozývá volání k poslední páté modlitbě a silnicí plné aut i pobíhajících lidí bez přestání bzučí troubení. Káhira, plná smogu a rámusu, ale také velmi přátelských a pohostinných lidí, je magicky přitažlivá jako staroegyptské mýty. "Určitě tu nejsem naposled", říkám si na palubě a těším se na příští egyptské dobrodružství.
