„Říkám ti, kašli na ně. Za čas to vyšumí“, radil mi kamarád, když jsem se rozhodl podat trestní oznámení. Maminka se vyděsila úplně: „Do něčeho se zapleteš, radši nic nedělej“, připomínala podle předrevolučního pravidla – sklonit hlavu a nechat věci být.
Stejně jsem si nedal říct. Mám snad denně odpovídat na esmesky úplně cizích lidí ? Nebrat telefon ? Po deseti letech změnit číslo a přijít o mraky obchodních partnerů ? A to celé jen proto, že kdosi donesl moji výpověď do redakce bulvárního deníku Aha, který ji pak celou otiskl včetně mých osobních údajů ?
Nevěřil jsem očím, když čtu svůj policejní protokol na stránkách bulváru. Už se mi nezdál ten ranní telefon kdovíjaký paní, která se vehementně vyptávala jestli neprodávám štěňátka. „Ne, s někým si mě pletete“, vysvětloval jsem naivně. Pak volal jeden pán a vyznal mi lásku. Žena, která se jen chichotala a hned zavěsila. Spousta čísel zadrnčela jen jednou a přístroj zmlkl. Desítky lidí se ptalo – jste to fakt vy ? To číslo v dnešním Aha je opravdu vaše ?
Jel jsem k pumpě pro Aha. Stálo tam černé na bílém : Janis Sidovský, datum a místo narození, trvalé a přechodné bydliště, telefonní číslo… . Výpověď, kterou jsem podal v souvislosti s úmrtím Karla Svobody a jejíž originál zůstal policii. Stejně jako kopie, kterou jsem z výslechu neodnesl. Přesto ji redakce měla. Úplnou, tak jak stálo v úředním zápisu. Volal jsem hned šéfredaktora. O ničem nevěděl. Z dubnové neděle se stával zlý sen. Nezbylo než aparát vypnout.
Další dny peklo neskončilo. Začali mi psát dopisy. Různí ctitelé, provokatéři i nactiutrhači. A přišly taky výhružné řádky – jestli nepřestaneš podporovat tu k---u, tak ti zapálím barák. Tohle už nebylo na mávnutí rukou.
Telefon zvonil dál. Neznámí lidé se chechtali do sluchátka nebo jen špitli „To je Janis ?“. Obchodní partneři nesměle vyzvídali :“na čem teď děláš, že máš furt obsazeno ?“ Nedalo se mi dovolat. Buď jsem byl off nebo poslouchal šílence. Ve dne v noci.
Šéfredaktor se mi omluvil, že to grafik spletl. Nějaký zapálený redaktor z Aha mi vzápětí se smíchem volal – prej chcete žalovat Českou republiku, je to pravda ?
Povídám si, hochu zlatej, snad si nenecháš dělat na hlavu. A sepsal jsem trestní oznámení. Paragraf 178 odstavec 1 a 3 písmeno a), b), c) trestního zákona, týká se neoprávněného nakládání s osobními údaji. To by snad mělo stačit, snil jsem bláhově.Pošta moje komuniké odnesla doporučeně 3. května 2007. Na policii, státní zastupitelství a inspekci ministra vnitra. Psaní ve smyslu, že přece není možné, aby se beztrestně zveřejňovaly osobní údaje. Dnes se píše 9. července 2007 a kámoš se mě ptá :“tak co, jak si dopad ?“. Bezradně mlčím. Nó, napsali mi pár dopisů, že to přeposílají na jiné oddělení, pak, že z toho oddělení zase jinam, ale že se věc zajisté prošetří. Třeba jim to jen tak trvá, zastávám se orgánů. „Sem ti to říkal, snad si nemyslíš, že se někdy dozvíš, kdo tam tu výpověď prásknul. Prostě na tebe kašlou a ty ses na to měl vykašlat taky“. Neodvažuji se nahlas vyslovit dotaz – žijeme snad v džungli nebo v právním státě ? Měl by mě asi za cvoka.
