Proč líp už být nemůže

Je to jen několik málo dnů, co můj manžel napsal článek o aktuálním stavu ekonomiky. Přesněji řečeno o tom, že období ekonomické hojnosti a růstu už narazilo na své limity.

Tedy upřímně – jde-li o praktický život, většinou jeho nápady zavánějí jednou velkou kalamitou. Naproti tomu jde-li o ekonomiku - většinou se shodneme. A proto mě donutil k zamyšlení dopis, který vzápětí dorazil.

Pisatel a čtenář onoho článku se v něm rozčiloval, že „všechno je přeci úplně jinak“. Že článek je „přeci“ jednou velkou manipulací. Že „přeci“ žádná velká banka nekrachuje, takže žádná krize nehrozí. Že „přeci“ ceny nemovitostí rostou ne proto, že by realitní trh byl přehřátý, ale proto, že rozloha států se nezvětšuje, ale lidí stále přibývá. Že „přeci“ dneska už žádné banky „nepodvádějí s podvodnými finančními investičními balíky“, takže nemůže ani existovat žádná cenová bublina…

Popravdě řečeno, ten pán mě dost vyděsil.

Vyděsil mě, protože jsem se zas znovu přesvědčila, jak nekonečná může být naivita. I o tom, jak je lidstvo nepoučitelné. Prý že do téže řeky dvakrát nevstoupíš… Houbeles, pan Hérakleitos se evidentně utnul! Protože přesně v téhle řece co dnes jsme stáli přibližně ve stejném ročním období roku 2008.

Když občas v ekonomice jde něco nápadně dobře, bývá to podezřelé. Bývá to podezřelé proto, že se obyčejně někde něco přehřívá. A nemusí jít zrovna o věc pro mnohé tak těžko uchopitelnou, jako jsou třeba ceny akcií. Během posledního týdne si mi šestkrát – ŠESTKÁT (!) – různí lidé stěžovali, jak nestíhají. Pan zelinář, že nestačí rozvážet zakázky, kterých má nejvíc za posledních několik let. Paní, co chodí lidem domů uklízet, že je na roztrhání jako nikdy. Několik klientů, že mají zakázek nejvíc za poslední roky. A všichni nakonec dodali s povzdechem: Nojo, stíhat se to nedá, ale nikoho si na pomoc vzít nemůžeme, protože lidé nejsou…

A jsme u toho. Míra nezaměstnanosti je momentálně nejnižší od roku 1998 a dosahuje pouhá 4,0 %. Když statistiku přepočteme podle celoevropsky srovnatelné metodiky, máme dokonce nejnižší nezaměstnanost v celé EU. Že je to skvělé? Jak pro koho. Pro nezaměstnané jistě. Pro jejich zaměstnavatele už méně. Lidé prostě nejsou. A to rozlet firem brzdí. Výroba jede na maximum, víc přidat už nemůže, protože stroje už nemá kdo obsluhovat. Teď už může jít výroba jen dolů. Ekonomika se přehřívá a přehřívá se hodně.

A zdaleka se nepřehřívá jen u nás, jak by se mohlo zdát z tvrzení o naší rekordně nízké nezaměstnanosti. Pán, který napsal onen rozezlený dopis, přikládal růst cen nemovitostí provařenému argumentu, že lidí na světě stále přibývá, a proto ceny nemovitostí „musí“ dlouhodobě růst. V jednom měl pán pravdu: Ano, dlouhodobě to opravdu platí. Hluboce se však mýlil v tom, že by to mělo platit neustále a v každém jednotlivém roce.

Potíž vznikne v okamžiku, kdy se všechny důležité centrální banky světa shodnou na tom, že sníží své signální úrokové sazby div ne na nulu. To se pak přihodí hned tři věci současně. Zaprvé nevyplatí se za super nízké úročení mít uložené peníze v bance. Zadruhé vyplatí se vzít si za super levné úroky hypotéku. Zatřetí banky jsou tak přehlcené super levnými penězi od centrální banky, že hypotéku přímo vnucují div ne i bezdomovcům. Takže hypotékám se daří mnohem víc, než by odpovídalo klišé o rostoucím počtu lidí na Zemi. Jestli tohle není globálně přehřátý realitní trh, pak už nevím, jak jinak si ho ještě představit.

A že žádná velká banka nekrachuje? Že podvody se sekuritizovanými úvěry už skončily? Není to ani měsíc, co se musely zachraňovat dvě italské banky. Odhaduje se, že pokud by v nejbližších letech nepřišla žádná komplikace třeba v podobě krize (což je nereálné), bude trvat ještě minimálně deset let, než se italské banky ozdraví alespoň na průměr bank v EU. A že jsou ostatní banky zdravé…? Na Deutsche Bank se už zapomnělo? V Deutsche Bank se nevyřešilo vůbec nic. Jenom se o ní přestalo psát, jelikož pro novináře už to byla trochu nuda, a pokles zájmu veřejnosti uchránil její akcie od dalšího propadu. Nic víc.

Tím chci říct jen jedinou věc. Za posledních zhruba patnáct let, od roku 2001 do roku 2016, bohužel byly centrální banky a vlády nejvyspělejších zemí světa velice nerozumné. Vršily dlouhé roky tragický omyl za omylem, až dotlačily finanční trhy do stavu, kdy ceny cenných papírů vůbec neodpovídají reálné ekonomice. Banky jsou velice nemocné. Nejsou zdravé v USA, nejsou zdravé v Japonsku, v Číně, nejsou zdravé ani v EU, zejména v Itálii. Co bylo na počátku poměrně „malým“ problémem, narostlo postupně do obludných rozměrů.

Klíčové ekonomiky jsou dnes krutě vychýlené z rovnováhy zrovna tak, jako tomu bylo v létě roku 2008. Tehdy se také všichni tvářili, že je zdánlivě vše úplně v pořádku. Ale nebylo, pod povrchem to skrytě vřelo a přehřívalo se. Zrovna tak, jako to skrytě vře a přehřívá se dnes.