Ochránkyně práv má v právech hokej

Za dávných časů, ve kterých jsem mohla ještě být nazývána teenagerem, se mi občas zapalovala lýtka při pohledu na mladé pány podobného věku. Výjimečně – neb jsem byla ve věcech balení opačného pohlaví dost natvrdlá a většinu signálů jsem přehlížela, úporně si sedíc na vedení – došlo i na fázi „výměny komplimentů“. (Dál už jsem se většinou skrze svou natvrdlost nedostala.) A v téhle fázi občas došlo i na malé pozornosti, rozumějte, dárečky. Protože takové natvrdlé dřevo žádného mladého pána dlouho nebavilo, obyčejně tahle fáze neměla trvání delší než jeden dva měsíce. Poté bylo po zapalování. Ovšem to zajímavé tím teprve začíná.

Dotčený mladík, který buď dostal košem, nebo košem nedostal, zato nedostal nic víc, pak většinou přišel s celkem striktně definovaným požadavkem: „Koukej mi tu origoš kazetu R.E.M. vrátit!“ Anebo: „Vrať mi ty taháky z dějáku!“ Alternativně: „Hele a chci zpátky ten přívěsek!“ Někdy byl tenhle požadavek ještě doplněn druhou větou: „Tady máš zpátky ty tvé věci.“ V ten okamžik pravidelně přicházela má exploze. Jestli do té doby příslušný gentleman ještě neokusil můj temperament, nyní jej měl poznat.

Má zlost pramenila z rozhořčení, jak jsem vůbec kdy mohla ztrácet čas s  nemehlem, které nechápe tak jasný a jednoduchý pojem, jakým je „vlastnické právo“.

Vlastnické právo je právo absolutní vlády nad nějakou věcí. Je to nejsilnější právo ze všech věcných práv. Má-li osoba X vlastnické právo, pak z něj také automaticky vyplývá povinnost všech ostatních osob nerušit a neomezovat osobu X ve výkonu jejího vlastnického práva. Má svoboda vykonávat mé vlastnické právo končí teprve tam, kde by mohla začít být dotčena jiná stejně silná práva dalších osob: Třeba nemohu se svým poctivě vlastněným autem jezdit jako pitomec a ohrožovat někoho na životě.

Rozhodně ale mé vlastnické právo k vlastněné věci nekončí tím, že se nějaké pubertální pako rozhodlo se mnou rozejít a teď lituje, že mi tu zatracenou kazetu kdy věnovalo. Kazeta, tahák, přívěsek ani další z darovaných věcí tak nikdy nebyly původnímu dárci na jeho vyžádání vráceny. A stejně tak mnou darované věci, které se mi protistrana snažila vnutit zpět, mnou nikdy nebyly zpátky přijaty. Jednou jsem se už dobrovolně vzdala svých vlastnických práv nad nimi a předala je novému vlastníkovi. Tím pádem jsem už s těmito věcmi neměla nic společného. Proč bych si je měla brát zpět? A jak to, že ten trouba tuhle jednoduchou logiku pořád nemůže pochopit?

Když jsem pak natrefila na svého budoucího manžela a zjistila, že on naštěstí poruchou logiky v tomto ohledu netrpí, nejen, že jsem se do něj bezhlavě zamilovala, ale také jsem naivně uvěřila, že po této stránce se už nikdy nebudu muset rozčilovat. Jaká naivita! Je lehce iritující, když pojmu vlastnické právo nerozumí váš potenciální partner. Je ale ohromně nebezpečné, když mu nerozumí osoba veřejná, která má povinnost hájit práva už z označení své funkce.

Vůbec nepodezírám veřejnou ochránkyni práv Annu Šabatovou ze zlých úmyslů, když najala Romku, aby před realitními kancelářemi předstírala fiktivní zájem o pronájem bytu. Chápu, že byla zcela jistě vedena nejlepšími úmysly odhalit domnělou rasovou diskriminaci, která měla být prokázána tím, že Romka u žádné realitní kanceláře neuspěla. Podezírám ji ale – vlastně jsem si tím prakticky jistá – že paní veřejná ochránkyně práv má v těch právech docela hokej.

Vlastník bytu má právo dělat si se svým bytem, co se mu zlíbí. Může si v něm třeba zřídit kůlničku na dříví (pokud tím nijak nenarušuje práva sousedů užívat jejich byty). Může si v nich třeba ubytovat zelené mužíčky (neporuší-li tím veterinární předpisy). Může svůj byt pronajmout osobě, která se mu zamlouvá. Může si dopředu říct, že by se mu z nějakého důvodu líbilo, aby v jeho bytě bydlela devadesátiletá stařenka, opuštěná vietnamská matka se třemi dětmi, dva gayové, nebo rodina s pěti dětmi. Anebo naopak nemusí svůj byt pronajímat někomu, kdo se mu nezamlouvá. A nemusí se ze svého úmyslu nikomu zpovídat. Je to jeho výsostné vlastnické právo.

Pokud na tahle vlastnická práva začneme sahat pod vlajkou jakési údajné rasové diskriminace, rovnosti pohlaví, práva na víru a nevím čeho všeho, jsme už jen krok od roku 1948 a znárodňování. Obojí je totiž o tomtéž: O pošlapání absolutního vlastnického práva.

Vůbec to není tak okrajová kauza, jak by se mohlo na první pohled zdát. Veřejná ochránkyně práv žaluje realitní kanceláře, které podle jejího soudu v testu „selhaly“. A realitní kanceláře, které jen plnily zadání vlastníka bytu, mají prokazovat svou nevinu. Právo je tu podivně pokrouceno. Už to není tak, že bychom měli zločinci prokazovat jeho vinu. Presumpce neviny je pryč a potenciální nevinní se musí bránit a svou nevinu prokazovat. Ublíží to nejen realitním kancelářím. Ublíží to i Romům, které měla tahle akce vlastně chránit. Každý se teď bude ještě víc než dosud bát, že jakýmkoliv kontaktem s Romy by se mohl stát potenciálně podezřelým a musel by u soudu prokazovat, že není rasista. Většinová společnost si řekne: Než to – to raději se budu všem Romům zdaleka vyhýbat, abych náhodou neporušil nějaké kvóty, o kterých ani nevím. A tím diskriminace skutečně začne.