Naše šílená půjčka: Draze za ni zaplatíme

Vzpomínáte na přelom roku 2011-12, kdy byla veřejnost rozdělena na dva znesvářené tábory? Jablkem sváru byla otázka: „Půjčit MMF nebo nepůjčit?“

I když mezi námi, spíš než „půjčka MMF“ se tomu mělo říkat „půjčka Řecku“ (případně Španělsku, případně dalším). MMF nebyl o mnoho víc než poslíčkem, který naše peníze Řecku (případně Španělsku, případně dalším) měl doručit. Pravda, poslíček pro předání peněz se zdá být v dnešním světě bezhotovostních převodů tak trochu retro. Ovšem skvěle posloužil  - s prominutím - k očurání práva. Podle smluv, podle nichž drží EU pohromadě, totiž jeden stát nesmí poskytnout přímou pomoc jinému státu. Ale půjčit MMF, to dovoleno je. A aby MMF pomohl jinému státu, je také dovoleno. Evropa si tedy dovodila, že co není zakázáno, je povoleno, i když to jde proti duchu zákona, a tak se nakonec po nějakých těch peripetiích přihodilo, že česká vláda v lednu 2011 slíbila MMF celkem 1,5 miliardy eur vyplacených z devizových rezerv ČNB. A protože ČNB ochotou odevzdat své devizové rezervy moc nepřekypovala, vláda jí slíbila, že se jí za tyto peníze zaručí pro onen „nepředstavitelný případ“, že by je snad náhodou nemohla z MMF vydolovat nazpět.

Diskuse byla tehdy veliká převeliká. Hlavně proto, že toto hrdinské gesto vlády bylo tak trochu, ehm, partyzánské. Dodat peníze se totiž zavázala jen eurozóna. Další země neplatící eurem měly vcelku svobodně (to jest pouze pod psychologickým nátlakem) na výběr, zda se připojí. Mezi všemi argumenty české vlády ve prospěch půjčky vyčuhoval jeden: totiž že prý jde jen o formální gesto solidarity, protože „půjčka“ je od slova „půjčiti“ a nikoliv „darovati“. A že by nám snad MMF naši půjčku nevrátil? Pche! Jak směšné!

Stačily pouhopouhé čtyři měsíce. V Řecku proběhly volby a najednou se nemluvilo o tom, zda Řecko (případně Španělsko, případně další) opustí eurozónu a zda znovu, tentokrát ale s plnou parádou, Řecko zbankrotuje, a o tom, kdy se tak stane.

Ani k tomu nebylo zapotřebí moc: Stačilo, aby Řekové po volbách začali provádět přesný opak šmoulování, tedy aby začali rathovat. Cože? Vy nevíte, co to znamená? Šmoulování je ve financích zcela oficiální označení pro situaci, kdy člověk, který chce vyprat špinavé peníze, nosí neustále do banky peníze po malých částkách, aby se vyhnul jednorázovému podezřelému uložení velké sumy a nebyl bankou nahlášen dohledu. No a rathování coby pravý opak šmoulování vymysleli na jaře 2012 Řekové: neustále běhají do banky a po menších sumách vybírají své úspory, které si nosí domů v krabicích od bot a schovávají si je pod podlahu. Jenomže svým rathováním to současně Řekové Řecku tak trochu spočítali. Banka bez peněz není moc bankou. A země bez bank zase není moc fungující zemí.

Takže po ušmudlaných čtyřech měsících, které jsou z hlediska dějin mravenčím krůčkem, těžko hledat člověka bez diagnózy mentální retardace, který by si ještě myslel, že Řecko (případně Španělsko, případně další) své půjčky splatí.

Jistě, to ještě neznamená, že je nesplatí ani MMF. Ale – zatraceně se zvyšuje pravděpodobnost, že i MMF se dostane do druhotné platební neschopnosti. Jak by MMF mohl platit nám, když ostatní neplatí jemu? Z čeho?

Pouhé čtyři měsíce – a vláda aby pomalu začala hledat v našponovaném rozpočtu 1,5 miliardy euro, neboli nějakých 39 miliard korun, aby mohla splnit své záruky vůči ČNB. Nenechte se mýlit, ČNB je může potřebovat dřív, než by se mohlo zdát. Pokud totiž Řecko opustí eurozónu, může dojít k takovým turbulencím na devizových trzích, že ČNB bude své devizové rezervy potřebovat k hájení stability naší měny. Že by nám tedy vláda znovu zvýšila třeba DPH? Že by úplně zmrazila důchody? Stálo to „formální gesto solidarity“ za to?

(Tento text byl originálně napsán pro Literární noviny.)