Měli bychom platit 24 korun za euro

Všichni ještě máme v živé paměti, jak v listopadu 2013 ČNB uměle korunu oslabila ve strachu, že kdyby tak neučinila, vtrhla by k nám tolik obávaná deflace, tedy plošný pokles spotřebitelských cen. Mnoho lidí tím tehdy překvapila.

A mnoho lidí pohoršila. Vzápětí se vyrojilo hned několik plnokrevných teorií spiknutí. ČNB byla grilována ze všech stran, média „intervenci“ překřtila na „zdražování“, veřejnost nechápala, jak by „zdražování“ mohlo ekonomice pomoct, a ČNB to zase nebyla schopna dostatečně srozumitelně vysvětlit. Z vysoce odborné záležitosti se náhle učinila politika a věc veřejná, takže každý měl pocit, že k intervencím je povolán mít názor jasnější než studovaní monetární ekonomové – což nutně muselo vyprodukovat spoustu nedorozumění z obou stran. A tak to v měnové politice být nemá.

Ne že bych tehdy pohnutky ČNB nechápala, ale popravdě – taky jsem nebyla příznivcem intervence, která kurz vychýlila o dobrou korunu a půl od tehdejšího tržního kurzu. Zaprvé jsem byla toho názoru, že pro trochu deflace by se svět nezbořil, zadruhé se mi hrubě nelíbilo, že intervence vyvolala takové obavy veřejnosti o úspory. Jakýkoliv strach je totiž pro ekonomiku špatný. A právě proto podle mě intervence vyvolala víc škody než užitku.

Tehdy se ČNB nechala slyšet, že si nepřeje, aby koruna posílila pod 27 korun za euro. Jenomže uplynul rok a půl a koukejme, kde koruna je? Na 27 korunách za euro. Netrvalo dlouho a ČNB dala veřejně vědět, že to myslí vážně. Přišla další intervence.

Tentokrát umělé oslabení zdaleka nevyvolalo takový poprask jako posledně, protože ve srovnání s listopadem 2013 šlo o zanedbatelnou intervenci. Koruna se uráčila posunout jen o pár haléřů. ČNB nyní evidentně nejde o to, aby koruna výrazněji oslabila, ale jde jí hlavně o to, aby zvýšila svou důvěryhodnost: „Když už jsme jednou řekli, že koruna nebude silnější než 27 CZK/EUR, pak to tak prostě bude a basta.“ Ano, z pohledu ČNB dává pokračující umělé oslabování koruny smysl: Teď nikdo nemůže říct, že ČNB je pes, který štěká, ale nekouše.

Jenomže dává to smysl i ostatním…? Číňan by řekl: Pes, který štěká, je patrně nedovařený. Mám trochu podezření, že i ČNB svůj plán na dlouhodobé oslabení koruny trochu nedovařila. Jsem daleká laciných soudů typu „Intervence rovná se zdražování, a tedy je špatná“. Alternativně: „Slabá koruna je dobrá, podpoří naše exportéry“. Anebo „Intervence je špatná, v ČNB jsou jen samí pitomci, kteří musí vykazovat nějakou aktivitu“. Ve skutečnosti celá věc je mnohem víc komplexní. Umím si z fleku vymyslet aspoň deset důvodů, čemu slabá koruna pomůže, a zrovna tak si umím bez delšího přemýšlení vzpomenout aspoň na deset věcí, čemu uškodí. Vtip je v tom, že abychom se mohli správně rozhodnout, jaký kurz bude pro ekonomiku jako celek v průměru nejlepší, museli bychom umět posoudit, do jaké míry přesně slabá koruna škodí, a do jaké míry pomáhá. A to je asi takové jako snažit se vypočítat, jestli litr Coca-Coly má stát 10 nebo 100 korun. Nebo jestli unce zlata má stát 1000 nebo 1500 dolarů. Že to vypočítat lze, si naposledy mysleli soudruzi před rokem 1989. Stav, do kterého nás tohle jejich přesvědčení dovedlo, se s většími či menšími úspěchy snažíme dát dohromady už 26 let.

Česká ekonomika rychle roste. Domácí makroekonomická data momentálně svědčí pro silnější korunu k euru. Pokud by ČNB neintervenovala, podle mého odhadu bychom bez intervencí dnes za jedno euro platili zhruba 24 korun. A koruna by posilovala dál.

Argument, že nebýt slabé koruny, měli bychom tu deflaci, sotva obstojí. Zaprvé deflační tlaky jsou dávno pryč, zadruhé rovnice „deflace = zlo“ zrovna moc neplatí. Fobie z deflace jsou přehnané. (Naopak si troufám tipnout, že v příští dekádě to nebude deflace, ale naopak inflace, co bude centrální bankéřům nahánět husí kůži.) Deflaci jsme už zažili – a kupodivu přežili bez úhony. Zadruhé argument, že slabá koruna pomůže exportérům, je už taky tak trochu pasé. Ano, krátkodobě slabý kurz pomáhá ve vyšších vývozech a průmyslové výrobě. Jenomže taková pomoc může být pochopitelná v recesi, nikoliv době, kdy je ekonomika prakticky na vrcholu hospodářského cyklu.

Naproti tomu tato krátkodobá vzpruha pro exportéry (kteří ji již dnes nepotřebují) je dlouhodobě vykoupená tím, že budeme dovážet méně technologií. Se slabou korunou jsou totiž drahé. A tak se s nedostatkem technologií zaměříme víc na primitivní výrobu. I díky slabé koruně budeme jen levnou montovnou Evropy. A tím pádem chudí příbuzní. A pak je tu ještě jeden velký problém. Čím déle drží ČNB korunu uměle slabou, tím víc se její stávající kurz oddaluje od „tržního“ kurzu. Jinými slovy, až jednou ČNB s intervencemi skončí, o to víc koruna skočí a prudčeji posílí. A to bude teprve mazec! Protože není až tak velký problém vyrovnat se s posílením koruny k euru o padesát haléřů za rok. Ale je velký problém vyrovnat se s posílením o tři nebo čtyři koruny za dvanáct měsíců. A přesně to hrozí. ČNB může tisíckrát tvrdit, že něco takového nepřipustí, stejně jakmile jednou začne koruně popouštět uzdu, kurz začne posilovat mnohem rychleji, než jsme dnes zvyklí.

Zkrátka intervence jsou podle mne v tento okamžik pro českou ekonomiku škodlivé. Jedno mě ale na celé věci obzvláště děsí.

Mezi oněmi spíš lacinějšími teoriemi, proč ČNB uměle korunu oslabuje, se často opakuje jedna, totiž že údajně ČNB vůbec není nezávislá a jedná ve prospěch kohosi. Nemyslím si to: Kde lze stav světa vysvětlit omylem, tam jsou obyčejně teorie spiknutí přebytečné. Ale brzy by tyhle teorie mohly začít mít reálný základ. Do věci se totiž začala vkládat vláda.

Podle vlády prý intervence pomohou zaměstnanosti, hospodářskému růstu i českým vývozcům. (Vivat vysoká zaměstnanost v naší chudé montovně!) A prý by vůbec nemuselo být špatné intervenční režim prodloužit až někam do roku 2017. (Mezi námi, to by patrně znamenalo, že by se skutečný kurz s tím tržním rozešel až téměř o 5 korun.) Už vidím v jasných obrysech, jak nějakou chytrou hlavu napadne změnit zákon o ČNB, který centrální bance dává nezávislost.

Můžeme tisíckrát skuhrat, že by to ČNB třeba mohla dělat jinak; dokud ale není nástrojem v rukách populistických politiků, dokud je (třeba ne vždy geniální) odborný názor oddělen od (vždy ubohého) politického populismu, ještě jsme na tom dobře.