Imigranty vyřeší neviditelná ruka trhu

Vážně si myslíte, že ekonomická mizérie, která po roce 2008 postihla Evropu, je něco bezprecedentního? Ráda bych sdílela váš optimismus.

Představte si na okamžik, že se píše rok 476 našeho letopočtu. Jsme v Římě. Vojenská moc upadá. Kolem nás zuří vzpoury, vnitřní spory, na trůnu sedí loutky, roste vliv zájmových skupin, populace ubývá, lidé odcházejí do měst. Nejvíc císařských peněz jde na sociální dávky. Císař Dioklecián už před téměř dvěma sty lety došel k názoru, že jediná možnost, jak ohromnou říši zvládnout, je rozdělit ji na západní a východní část, čímž jako vedlejší efekt zdvojnásobil počet státních úředníků. Aby je bylo možné zaplatit, daňové zatížení neúnosně roste; dokonce tak moc, až některé provincie si přejí být ukořistěné barbary a odloupnuté od Římské říše. A vnitřní rozpad dokonávají nájezdy barbarů, či „bezvěrců“: Hunů a Germánů. Nepřipomíná vám to něco?

Že vojenská moc dneska neupadá? Aha – a víte, že výdaje na NATO rostly až do roku 2010, kdy náhle začaly klesat, protože už nebyly peníze?

Že tu nemáme vzpoury? A co jiného než vzpoura je referendum o odtržení Skotska? Výsledek posledních voleb v Katalánsku? Chystané britské referendum o Brexitu?

Ale nejsou to jen vzpoury nižších územních celků vůči vyšším. Máme tu i rozbroje uvnitř společnosti. Co třeba kvóty pro rozdělování imigrantů? To není ničím jiným než velkým filozofickým sporem mezi západem a východem Evropy.

Kdyby snad někdo měl náhodou dojem, že množství obyvatel neklesá, vezte, že počet evropského obyvatelstva má kulminovat za deset let, poté má podle projekcí demografů začít klesat.

Sociální dávky se vyvíjejí přímo děsivě. V ČR, která momentálně na evropské poměry roste neuvěřitelně rychle o plných 4,6 %, činí výdaje na sociální dávky 42 % ze státního rozpočtu. A pokud máte dojem, že těžko může být hůř, vyvedu vás z omylu. V Německu už tvoří výdaje na sociální dávky 50,8 % z rozpočtu - nejsilnější evropská ekonomika už vydává na sociální dávky většinu rozpočtu.

V drtivé většině evropských zemí daňová kvóta prudce roste – paradoxně ale nejvíc roste v zemích, které se potýkají s největším dluhem. Čím větší dluhové problémy, tím víc problémové země zvyšují daně a tím víc to k ničemu nevede. Jen zdravé země, jako je Švýcarsko, se poznají podle toho, že si dokáží udržet svou daňovou kvótu stabilní.

O výši veřejného dluhu evropských zemí pak raději ani nemluvit. Od roku 2008, kdy naplno vypukla dluhová krize, zadlužení EU nestále roste – jako by snad růst dluhu měl být řešením zadlužení.

Na finančních trzích existují obrovské cenové bubliny: přehřáté jsou akcie, dluhopisy i peněžní trh. Ekonomické problémy se od roku 2008 nevyřešily, naopak se ještě prohloubily, pouze se je podařilo dočasně zamaskovat tím, že Evropská centrální banka nalila do oběhu obrovské množství nekrytých peněz. Ano, EU skutečně vykazuje všechny znaky státního celku v posledním tažení.

A do tohoto vnitřního rozvratu přichází úder zvenčí zrovna jako ve starém Římě. Jen místo barbarských kmenů bezvěrců tu máme příliv nové kultury, která se na Evropu nezadržitelně valí. A tak jako kdysi některé provincie barbary vítaly… tak dnes nové klienty sociálního systému vítá nejsilnější evropská ekonomika, Německo.

Jeho lákadlům je vskutku těžké odolat. Vždyť zatímco v Maďarsku dostane žadatel o azyl maximálně 86 eur na dospělého za měsíc, v Německu je to standardně 374 eur. (Proč asi v Maďarsku žádní běženci o azyl nežádají?) Zatímco Maďarsko přijme jen 9 % žadatelů o azyl, v Německu je přijato 42 %. Zatímco v průběhu války v bývalé Jugoslávii přišlo do Německa něco přes 400 tisíc lidí a zdálo se nám to jako ohromné množství, jen v průběhu září 2015 do Německa přišlo na 270 tisíc lidí. Za celý rok 2015 se už dnes odhady pouze pro Německo pohybují mezi 1,1 a 1,5 milionu příchozích.

Jenomže jestli něco v ekonomice funguje, pak je to ona mnohými proklínaná neviditelná ruka trhu. Funguje bezchybně. A fungovat bude i tentokrát. Ačkoliv se na ni hodí pořekadlo o Božích mlýnech, které sice melou jistě, ale pomalu. I neviditelná ruka trhu bude fungovat pomalu, zato neomylně. A celý problém patrně - když ne úplně, tak alespoň do značné míry – vyřeší sama.

Německo prostě není nafukovací, stejně jako zbytek Evropy ne. Kolik imigrantů ještě Německo dokáže pojmout? Jednou přijde bod – a vzhledem ke stavu, v jakém se evropské ekonomiky nacházejí, přijde mnohem dříve, než by býval přišel v jinou dějinnou epochu – kdy sociální systém prostě klekne.

Může se to přihodit třeba takto: Výdaje ze státního rozpočtu určené na sociální dávky neustále porostou. Z nynějších 51 % v Německu dosáhnou třeba 70 nebo 90 %. V tu chvíli začne růst (už nyní rostoucí) evropské zadlužení tak rychle, že důvěra investorů dostane zásadní trhliny. Podobně, jako se to stalo v Řecku, už nebudou dál ochotní té a oné evropské zemi dál půjčovat. Když země ztratí přístup k financím, nezbyde jí, než svůj přebujelý sociální systém osekat. Nebude jiné cesty – jako nebylo jiné cesty v Řecku. Nebude to otázka toho, co politici či obyvatelstvo chtějí, bude to prostě otázka technických možností. Až lákadlo pro imigranty postupně zmizí. A jejich přiliv s mizícím lákadlem dávek vyschne.

Zdá se vám to jako přehnaný optimismus? Ale vždyť se tenhle scénář už rozbíhá! Je to jen pár dnů, co britský premiér David Cameron dal Bruselu ultimátum, v němž vyhrožuje, že v případě nepřistoupení na jeho požadavky podpoří Brexit. A tím hlavním požadavkem je především omezení sociálních dávek pro imigranty. Švédští politici sice zatím ještě neuhnuli od své politiky totální otevřenosti, ale obyvatelstvo se už začíná stavět na zadní: Zatímco v září se pro omezení přijímání imigrantů vyslovilo jen 29 % lidí, v listopadové anketě jich bylo už 41 %. A i švédští politici začínají opatrně prohlašovat, že už nemají peníze. V Německu povážlivě klesá podpora Angely Merkelové a její ministr financí Wolfgang Schäuble začal otevřeně rebelovat. Že by snad v pozadí pozvolna klíčící britské, švédské či německé rebelie byly náhlé obavy z jiné kultury? Ale kdeže. Společným jmenovatelem jsou peníze. Jinými slovy: Neviditelná ruka trhu začíná konat.

Jenomže má to dvě vady na kráse.

Zaprvé to může trvat ještě hodně dlouho.

A zadruhé peníze nevyschnou jen pro ekonomické migranty, ale i pro naše vlastní obyvatelstvo. Tak jako vyschly po pádu Říma.

Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora