Dobrý klient – hloupý klient (aneb ať solí)

Dobro se nedá poručit. Dobro v lidech buď je, nebo není. A jakmile se začne dobro vynucovat zákonem, bývá to nejlepší způsob, jak ho zabít.

Od začátku roku 2017 začne i u nás platit evropská směrnice přikazující velkým firmám vytvářet dokumenty, v nichž budou popisovat své charitativní neziskové projekty. Tyto dokumenty bude muset zveřejňovat každá firma s obratem nad 1,5 miliardy, nejméně pěti sty zaměstnanci a půlmiliardovým majetkem. Těch je u nás kolem čtyřiceti. Pokud dosud některá z těchto firem nepáchá dobro „dobrovolně“ v rámci společenské odpovědnosti, očekává se tímto od ní, že začne „povinně dobrovolně“. Jenomže má to háček. Ačkoliv nikdo neví, jak mají dokumenty přesně vypadat, je jasné, že budou sestavovány podle jakýchsi mezinárodních standardů, dost možná za přispění auditora. Levná legrace to pro firmy rozhodně nebude. A z dobře míněných případných dobrých skutků se stanou vynucené, vykalkulované a předražené projekty.

Vůle pomoci se totiž vynutit nedá. Nevěříte? Tak vám tedy povím příběh o tom, jak se dnes pomáhá v České republice.

Bylo – nebylo, byli jednou jedni rodiče. Oba celý svůj život společně studovali ekonomii, společně pracovali nějaký čas v bance a oba pak také společně z banky odešli, aby si založili svou vlastní společnost a různým podnikům a lidem radili, jak to udělat, aby nepřišli o své peníze, anebo aby je dokonce ještě rozmnožili. A protože se celý život zabývali ekonomií a financemi, viděli, jak často i dospěláci nerozumí tomu, co se kolem nich děje. A když všem těm akciím, dluhopisům, úrokovým sazbám, devizovým kurzům a tak dál a dál nerozumí sami dospěláci, jak tomu potom mají rozumět děti, kterým to všechno nemá kdo vysvětlit? Jenomže když už malým dětem nevysvětlíme, že si musí dávat na peníze pozor, protože dnešní svět už je takový, že v záloze vždy čeká nějaký ničema na ty důvěřivce, kteří se nechají oškubat, vyrostou z nich noví neznalí dospělí, kteří dalším dětem zase neporadí.

Je to jen pár dnů, co vyšla zpráva, že 490 tisíc Čechů je zadluženo do té míry, že své půjčky patrně již nikdy nesplatí a čelí v průměru více než třem exekucím! Z nich 190 tisíc lidí má dokonce na krku víc než deset exekucí. Oběma rodičům se to zdála být absolutně šílená čísla, z nichž jde děs.

A protože sami tihle rodiče měli děti rádi a sami měli dětí jako smetí a nechtěli, aby se zařadily do téhle armády dlužníků, rozhodli se, že pro ně napíší ilustrované pohádky, ve kterých úplně nenásilnou formou vysvětlí nejzákladnější pojmy finanční gramotnosti. Domluvili se s tím nejlepším ilustrátorem, kterého našli, který kreslil dokonce i čerty s laskavým kukučem, domluvili se s tiskárnou, o které věděli, že je seriózní, domluvili se s distributorem, o kterém věděli, že je to jedna radost vydávat s ním nové knihy, a dali se do toho. Jenomže… to, co začíná jako pohádka, se mělo rychle změnit v horor se zajímavým vyústěním.

Ono totiž vydání takových dětských ilustrovaných pohádek v pevných deskách a spoustou stran v pěticiferném nákladu není zas taková legrace. Přesněji řečeno, je to celkem velký investiční projekt. Do takového projektu se může pustit buď sebevrah, nebo někdo, komu víc než o zisk jde o to, aby kniha někomu pomohla. A tak jsme sáhli – nu ano, my, protože ti rodiče a autoři v jednom jsme pochopitelně byli já a můj manžel Vladimír Pikora – k osvědčenému receptu: Poptali jsme se u různých velkých institucí, které podle našeho názoru mohly mít samy zájem finanční gramotnost dětí zlepšovat, zda by nechtěly knize pomoci na svět. A hlavně zda by se nechtěly podílet na distribuování knihy například do dětských domovů nebo Klokánků, kde jsou podle nás děti, které zlepšení finanční gramotnosti potřebují nejvíc. Řekli jsme si: Nebudeme škemrat přímo o peníze, ale budeme nabízet konkrétní možnost, jak by se tyto instituce mohly podílet na šíření knihy.

A víte co? Nejen že nechtěly (to bych více než pochopila, když to něco stálo), ale hlavně – některé z nich odpověděly velmi podivně: Jedna polofinanční instituce nám polopaticky dala na srozuměnou, že ji děti v dětských domovech nejen že vůbec nezajímají, ale dokonce je i proti jejímu zájmu, aby tyhle děti byly příliš finančně uvědomělé. Kdo toho moc ví o svých právech, ten totiž je pro tuhle společnost nežádoucím klientem.

Jiná velká společnost poskytující finanční služby byla ještě vtipnější. Nejprve vyjádřila svůj zájem knihu podpořit. Ale to jen do okamžiku, než si přečetla některé z kapitol. Jakmile zjistila, že v knize děti varujeme před nepoctivými finančními poradci, začala se chovat jako krocan, před kterým zamáváte červeným hadrem, a okamžitě od své podpory rozzlobeně odstoupila. A já se ptám proč? Cožpak v knize je jediného křivého slova proti poctivým finančním poradcům? Není – právě naopak! Najdete tu dokonce pohádku, ve které figurují jak nepoctiví, tak poctiví poradci, kteří hlavnímu hrdinovi pomohou, a to včetně vysvětlení, jak je od sebe poznat. Bohužel mě napadá jediné smysluplné vysvětlení, proč dotyčná společnost reagovala tak podrážděně: Totiž že měla sama máslo na hlavě. Protože kdyby měla zcela čistý štít, nejen že by nemusela mít špatný pocit z toho, že v pohádkách šijeme do nepoctivců, ale dokonce by z toho i měla mít radost, protože by to potrefilo jen její nekalou konkurenci.

Nevadí, řekli jsme si, půjdeme tedy o dům dál. Když velké soukromé instituce signalizují, že jim je finanční gramotnost dětí ukradená či dokonce proti srsti, pozeptáme se tam, kde by školství a vzdělání mělo být zájmem nejvyšším: půjdeme se zeptat přímo státu. Nebudeme žádat naprosto žádné peníze; budeme žádat jen jedinou věc: Aby stát podpořil svým slovem, svou „morální vahou“, šíření knihy k těm, kteří ji nejvíc potřebují. Nu, jaké bylo naše překvapení, když nad tím stát s přehledem ohrnul nos. A znovu zdůrazňuji: Nechtěli jsme žádné peníze. Stát ale zjevně nezajímá, že teď mohl „investovat“ nula korun, a výměnou za to získat informované a sebevědomé občánky, kteří se nenechají podvést lichvou, nepoctivými smlouvami, nebo nepoctivými finančními prodejci, a kterým pak stát nebude muset platit záchrannou sociální síť.

Mám dojem, že pomalu na každém kroku se někdo zaklíná potřebou finanční gramotnosti. Je to vysloveně módní stavět se do dobrého světla tím, že budu vykřikovat, jak je finanční gramotnost důležitá. Když ale dojde na lámání chleba, najednou se ukazuje, že ne každému se finančně gramotní lidé hodí do krámu. Gramotnost se mnohým hodí, ale jenom taková maličká maličkatá, jenom taková, která lidem řekne, jaké všechny produkty na finančním trhu existují, za které mohou vydávat své peníze. Ale hlavně nesmí být moc velká, aby se dotyčný moc nedomáhal svých práv.

Kupodivu to ale má happyend. Užuž jsme byli málem zklamáni dojmem, že svět je snad ještě prohnilejší, než jsme čekali. O to víc nás překvapilo, že všechno je tak trochu jinak, než se na první pohled zdálo. Najednou se začali vynořovat středně velké i docela maličké společnosti, ba dokonce i drobní živnostníci (!), kteří chtěli cestu našich pohádek k dětem podpořit. Ano, ti živnostníci, o kterých se někteří představitelé státu dokonce vyjádřili hanlivým výrazem „paraziti“, strčili stát i obrovské finanční skupiny do kapsy a ukázali, že pro ně výraz „společenská odpovědnost“ není prázdným pojmem. Na rozdíl od těch velkých, kteří nově budou mít „společenskou odpovědnost“ povinnou a budou o ní psát reporty podle mezinárodních standardů. Kdepak, svět není tak prohnilé místo, jenom ti, kteří dělají skutečné dobro z přesvědčení, se vyznačují tím, že nejsou vidět tolik jako ti velcí, kteří dělají jen zdánlivé dobro pro svůj marketing.

(A proto si skutečně vážíme zájmu všech, kteří knize umožnili vzniknout. Děkujeme za všechny děti, kterým to třeba jednou pomůže.)