Buď rozluka s EU, nebo inflace

Tento týden opět přinesl ostře sledovaná čísla o spotřebitelské inflaci. Tedy o fenoménu, který se v posledním roce doslova utrhl ze řetězu. 

Po dlouhé době to nejsou zprávy až tak moc depresívní: úroveň spotřebitelských cen zůstala v součtu

v prosinci stejná jako v listopadu. Neboli tempo meziměsíční inflace dosáhlo v prosinci rovné nuly. Meziročně pak spotřebitelské ceny v prosinci vzrostly o 15,8 %, což bylo o 0,4 procentního bodu méně než v listopadu. Leckdo by se tedy mohl radovat, že inflace je nejspíš již za svým vrcholem.

Jenomže hodnoty meziroční inflace jsou pořád naprosto extrémní. Inflace je už dávno na úrovních, kdy nejen je ohromně nepříjemná pro každého jednotlivce, ale také už působí velké distorze celého ekonomického chování na makroekonomické úrovni. Jednoduše řečeno, jen proto, aby se inflaci vyhnuli, chovají se lidé tak, jak se dobrovolně chovat nechtějí, spotřebovávají, co spotřebovávat nechtějí, vše je podřízeno jednání, které by se při nižší inflaci jevilo jako zcela iracionální, a které má jediný cíl: Zachránit co nejvíc úspor.

Pořád si musíme připomínat, že za celý rok 2022 šlo o druhou nejvyšší hodnotu od vzniku samostatné České republiky. Vyšší byla inflace pouze v roce 1993, tedy v období transformace, kdy ceny vyskočily o více než pětinu. Jenomže tehdy jsme procházeli jedinečnou transformací ekonomiky ze socialistické a centrálně plánované na kapitalistickou a tržní. Přechodně zvýšená inflace na základě liberalizace cen tedy byla logická. Naproti tomu dneska spíš procházíme plíživou transformací z tržní ekonomiky na stále víc socialistickou a centrálně řízenou.

Guvernér České národní banky Aleš Michl je optimistický a říká, že „problém s inflací“ chce vyřešit do roka a půl. S jejím snížením počítá už od jara. Na příští rok dokonce předpovídá inflaci na 2 procentech. Jako tři zásadní protiinflační jevy jmenoval silnou korunu, snížení útrat domácností, slabší poskytování úvěrů, a tedy ochladnutí hypotéčního trhu. Pravdu má guvernér potud, že se skutečně jedná o ty zdroje inflace, které Česká národní banka – potažmo každá centrální banka – může ovlivňovat. Může ovlivnit míru poskytování úvěrů, míru utrácení, a kurz měny. A to všechno už taky skutečně částečně zabralo a skutečně to již působí na mírné brždění inflace. Ale to nestačí. Bohužel zdrojů inflace je totiž mnohem více.

Mezi dalšími zdroji inflace jsou například některé nedostatkové služby, výrobky, materiály, komponenty. Každý ví, že chybí léky. Zdaleka ne každý si ale uvědomuje, že léky chybí hlavně proto, že jsme jejich výrobu kvůli vysoké evropské regulaci vyhnali za hranice EU, protože farmaceutickým firmám se prostě za stávající evropské regulace už nevyplatí léky uvádět na trh a vyrábět. A už jen málokdo si dál uvědomuje, že to, co vidíme u léků, je jen špička ledovce a že úplně stejný mechanismus se projevuje v dalších odvětvích – od stavebnictví, přes průmysl, až po třeba potravinářství: Některé produkty úplně chybí, u dalších je příliš dlouhá čekací doba, jiné jsou nesmyslně drahé. A to vše kvůli evropské regulaci a daním na všechno. Neboli tyto zásahy státu do ekonomiky způsobují inflaci, kterou stát svádí na válku na Ukrajině.

Přesně sem spadá i rádoby zelená evropská politika. Moc zelená sice není, jen se tak jmenuje, ale každopádně je velmi účinná ve zdražování mnoha cen a zejména energií a všeho, kde jsou energie potřebné. Nikdo si nemůže myslet, když nařídíme elektroauta a vypneme si své elektrárny a budeme pálit drahý plyn, abychom vyrobili elektřinu, že bude levná elektřina a budou levné výrobky, k jejichž výrobě je elektřina potřebná.

A samozřejmě Česká národní banka Green Deal neovlivní, kdyby se na hlavu postavila. To by mohla udělat jen sebevědomá vláda, která by na to měla gule. Znamenalo by to totiž jít do drtivého konfliktu s EU, proti kterému byl Brexit čajíčkem.