Smrt Karla Gotta zasáhla každého z nás. Gott nás provázel našimi životy, ať už jsme chtěli nebo ne. Byl součástí našich dnů. Neodmyslitelně se zapsal do našich vzpomínek. Pochybuji o tom, že ho někdo nahradí. To je totiž nemožné!
Moje vzpomínky na Karla Gotta jsou tak staré (nebo možná lépe dlouhé), jako celý můj život. Když jsem se narodila v roce 1979 v naší krásné Československé socialistické republice, slýchávala jsem Karla Gotta od prvních dnů, co jsem se ocitla z porodnice doma.
Můj táta i matka totiž měli rádi Gotta. Spíš je přesnější, že matka ho měla ráda, ale táta? Ten ho vyloženě miloval! Vzpomínám si na to, jak táta vystřídal občas o víkendu matku v kuchyni v našem panelovém bytě, a vařil oběd. Někdy to byly chlupaté knedlíky s výpečky a uzeným, občas dozlatova upečená kachna se špenátem a samozřejmě domácími knedlíky, jindy zase kuře. Táta si k vaření vždycky pustil Československý rozhlas na tranzistorovém rádiu, většinou u nás hrála stanice Praha a tam samozřejmě hráli Gotta. Jeho písně si táta vždycky zesílil, a protože znal slova téměř všech Gottových písní zpaměti, tak si u vaření společně s Gottem zpíval.
Každé naše rodinné Vánoce byly spojené nejen s čokoládovou kolekcí od ROH, voňavou borovicí a napečeným domácím cukrovím, ale také s neodmyslitelnými vánočními hity od Karla Gotta. Jak jinak. To nešlo jinak! Táta vyndal starý gramofon z 60. let XX. století, obřadně očistil černou gramofonovou desku od smítek prachu a pak desku pustil.
Doma jsme měli dvě gramofonové desky, Vánoce ve zlaté Praze z roku 1969 a Bílé Vánoce z roku 1982, a s těmi jsme si vystačili.
Když jsem povyrostla, začala jsem si některé Gottovy hity prozpěvovat s tátou.
Vzpomínám si, že když jsem jela na základní škole na tzv. Školu v přírodě, přivezla jsem každému z rodiny malý dárek. Tátovi jsem koupila malou desku Karla Gotta, kde byly dva legendární hity, „Půlnoc v motelu Stop“ z roku 1986 s hudbou od skladatele Karla Svobody a s textem Karla Šípa, a píseň „Čau, lásko“ od stejných autorů také z roku 1986, kterou Gott nazpíval s Marcelou Holanovou. Co vám mám psát? Táta byl velmi překvapený a měl radost. Tohle od svého desetiletého dítěte nečekal!
Další období mého života bylo dospívání. Znáte to sami! Platonické lásky, zklamání, toužení a věčné hledání sebe sama. S mojí tehdejší nejlepší kamarádkou jsme se na základní škole shodly, že neexistuje nikdo lepší, než Karel Gott! To je ale muž!
Já jsem ovšem měla navrch! Objevila jsem totiž doma útlou knížečku z 60. let XX. století (tehdy si ji koupila moje matka), která byla o Gottovi. Málo textu, hodně černobílých ale i barevných fotografií z jeho dětství i dospělosti. Byly jsme jako u vytržení, když jsme si ji s kamarádkou prohlížely! Jo, dnes se tomu už jenom směju. Ale tehdy?
Gott byl prostě jistota! Gott byl všude! Gott patřil k našemu životu, ať už se to někomu líbí nebo ne. Jako vzduch k dýchání. Naráželi jste na něj všude! V televizních estrádách, v záznamech koncertů vysílaných v televizi, v časopisech a novinách, v rádiu, na deskách…
S matkou jsem jezdívala pravidelně o letních prázdninách na dva týdny do Krkonoš. To se psala devadesátá léta. Jednou si matka koupila na dovolené bulvární časopis a četla mi nahlas zaručené novinky z Gottova života. Musela mě přece informovat!
„Mami, počkej, až jednou Karel umře, bulvár nebude mít o čem psát. To bude neštěstí! Ale hlavně to bude tragédie pro celý národ! Budeme truchlit všichni, Češi i Slováci!“ řekla jsem tehdy.
„Ty zase fantazíruješ, co?“ řekla matka a rozesmála se.
„Ne, to myslím naprosto vážně!“ bránila jsem se. „Ten bude mít určitě státní pohřeb! Vždyť nás provází celý život! Kdo by ho neznal?“
O deset let později jsem pracovala jako novinářka v bulvárním deníku Aha! Jednou přišel do naší redakce šéfredaktor a řekl: „Právě jsem mluvil s Gottem.“
Nikdo z nás se nemusel ptát, kdo je Gott. Gott to byla legenda už za života! Všichni jsme tehdy v naší redakci naráz zmlkli a s posvátnou úctou jsme poslouchali, co se dozvíme. Karel Gott byl prostě někdo!
Několik let poté jsem si koupila CD s vánočními koledami Karla Gotta „Jsou svátky“ (rok 2006) a vánoční DVD „Sen o Vánocích“ (rok 2008). Tady jsou největší Gottovy hity na videích, od roku 1963 (např. „Pár havraních copánků“) až do roku 1989 (např. „Tichá noc“). Obojí si pouštím každý rok o Vánocích pravidelně a ne jednou. Hádejte, po kom to asi tak mám?!
Když můj táta zemřel a já jsem ho pochovala, jedny z mých nejkrásnějších vzpomínek na něj se právě pojí s tím, jak nás spojovala hudba Karla Gotta.
Karel Gott nás provázal našimi životy, ať už jsme chtěli nebo ne. Byl součástí našich dnů. Neodmyslitelně se zapsal do našich vzpomínek. A co teprve my, ženy? Jenom v naší rodině ho milovaly tři generace žen! Moje babička, matka i já.
Karel Gott prostě patří mezi naše největší talenty a zpěváky. Bude dlouho trvat, než ho někdo nahradí. Kdoví jestli se to někdy někomu podaří… Pochybuji o tom.
A napíši to, co jsem řekla již v 90. letech XX. století. Smrt Karla Gotta zasáhla celý náš národ. Bulvár nebude mít o čem psát. A co Karel Gott? Ten si zcela právem zaslouží státní pohřeb. Budeme truchlit všichni! Byť jsou státní pohřby vyhrazeny pouze pro státníky, měla by se udělat výjimka. Karel Gott si to vážně zaslouží!
Pěkný podzimní den Vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander
Fotografie: hrš
