Klid, pokoj, ticho a odpočinout si od lidí… Tak to bylo něco, co jsem si kdysi přála. Najednou jsem sama všechna rána, odpoledne i večery během týdne, víkendy, veškeré svátky včetně mého vlastního, narozeniny, prázdniny a dovolené. Už to není klid, po kterém jsem toužila. Je to samota, která vás doprovází všude a vždycky. A co si teď přát? Jen to jediné. Mít kolem sebe pár upřímných lidí, kteří se budou zajímat, jak se vám daří.
Když se řekne samota nebo osamělost, vybaví se mi začátek filmu (natočeného podle knihy britské autorky Helen Fielding) Deník Bridget Jonesové. Film začíná odjezdem Bridget z novoročního večírku u rodičů. Vrací se sama zpět do londýnského bytu a v osamělosti přemýšlí nad životem… Je jí 32 let, je sama a má strach, že skončí jako stará pana, kterou najdou několik dní po smrti, bude jí asi 80 let a bude ohlodaná vlčáky…
Poprvé jsem sledovala film se svým manželem v útulném bytě a oba jsme se dost nasmáli. Když Bridget popisovala svou osamělost, přišlo mi to tehdy legrační a kladla jsem si otázku, jak mohla Fieldig vymyslet něco tak bláznivého.
Za pár let… Rozvedla jsem se a nemám partnera ani přítele. Přišla jsem o domov. Moje rodina, u které by přirozeně člověk hledal oporu, mi příliš nepomohla. Doma jsme žili spíš vedle sebe než spolu. Téměř nikdy jsme spolu nemluvili. Když jsem se to o několik let později snažila změnit, zjistila jsem, že je to nemožné. Vysvětlit 70letým rodičům, že komunikace je základem vztahu, tak na to je už pozdě.
S manželem jsme měli společné přátelé, ale po rozvodu jsme o ně přišli. Mám nové přátelé, ale jde vesměs o ženaté muže s rodinami. Mohu jít s nimi na oběd, do kavárny na café, do biografu nebo na výstavu. Ale plně respektuji, co je správné. Večery, víkendy, svátky a prázdniny tráví se svými rodinami, manželkami a dětmi.
Co je samota jsem pochopila, když jsem byla několikrát delší čas nemocná. Zpočátku jsem byla ráda, že mám dostatek času na přečtení všech novin, knih a splnění restů. Čas jsem využila pro studium na zkoušky a přemýšlení o životě.
Asi po týdnu mi přišlo divné, že mi nepřichází žádné sms a nikdo nevolá. Možná vás napadne, že jsem mohla napsat já. Zpočátku jsem to dělala. Většina přátel mi popřála rychlé uzdravení a slíbila, že mě navštíví. Ale zapomněli. Uplynul měsíc a jediní lidé, se kterými jsem komunikovala, jsem byla já sama, prodavačky v supermarketech a moji dva lékaři. Byla jsem nemocná několikrát a scénář byl vždycky stejný.
Velmi podobná situace nastává o mých narozeninách a tak se na ně už netěším. Ne proto, že mi je o rok víc. Jen prostě nemám nikoho, s kým bych tento výjimečný den prožila. Přijde pár sms s přáním, „abych si svůj den pořádně užila a oslavila narozeniny“. Smutné je, že jsem v tento svůj Den sama. Dárky od své rodiny dostanu buď předem nebo později. Protože v den svých narozenin, nedostanu nic, kupuji si dárky sama.
Po svých zkušenostech, jsem začala slovo „přítel“ vidět v jiném světle. Jsou to lidé, kteří se zajímají, jak se nám daří. Vědí, zda jsme nemocní nebo právě procházíme těžkou životní krizí. Přátelé jsou lidé, kteří reagují na sms nebo e-mail a většinou nečekají, až je požádáme o pomoc, ale jsou nám na blízku.
Nově jsem si definovala „známé“. Jsou to lidé všude kolem nás. Ptají se, jak se nás, jak se daří, co prožíváme a co je v našem životě nového. Když jim ale odpovíte, zjistíte, že je vaše slova nezajímají. Jde pouze o formální zdvořilost. Ve skutečnosti je vaše problémy nezajímají. Ptají se spíše z touhy po senzaci. Když se nic nedozví, neposlouchají, neodpoví ani nereagují.
Bylo by bláhové, kdyby se někdo domníval, že jsem se nesnažila situaci změnit. Naopak. Mnozí psychologové radí zkusit něco nového. Nejenže je tu možnost strávit zajímavý čas, ale je to také příležitost k setkání s novými lidmi, šance navázat nové vztahy, ať už kamarádské nebo přátelské.
Zkusila jsem to v zaměstnání, přihlásila jsem se do kurzu cizího jazyka a začala studovat vysokou školu… Výsledek je stejný. Až na výjimky se lidé nechtějí seznamovat. Jde většinou o formální vztahy, bez hloubky. Rozdala jsem nesčetně e-mailů a dalších kontaktů, ale nikdo se neozval.
Možná někoho napadne, že jsem zřejmě introvert. Opak je pravdou. Na střední škole jsem byla rozesmátým teenagerem, který pořád osnoval nějakou rošťárnu pro celou třídu. Bavit a rozesmát všechny okolo bylo mým cílem… Jako extroverta mě baví seznamovat se s lidmi, miluji večírky a radost. Smích a humor je tím nejcennějším, co máme.
Samotu nejvíc pocítíte o víkendech, svátcích, o jmeninách a narozeninách, prázdninách, dovolené a zvláště o vánocích. Osamělost se netýká jen starších lidí, kteří prožili ztrátu celoživotního partnera. Osamělí můžete být ať jste teenageři, singlové, rozvedení nebo jen třeba momentálně vzdálení od svých blízkých…
Osamělost je, když se nemáte s kým podělit o to, co vás trápí, těší, nemáte komu svěřit své problémy nebo si prostě nemáte s kým popovídat. Např. koupíte si nové šaty, ale nemáte je komu ukázat; složíte úspěšně státní zkoušku, ale není s kým se podělit o radost; necítíte se dobře, ale není nikdo, koho by to zajímalo; ležíte v nemocnici na infuzích a chybí vám jméno, které byste zapsali do osobního formuláře, aby byl vyrozuměn lékaři, kdyby se s vámi něco stalo…
Zjištění, že nemám okolo sebe téměř žádné přátele mě vedlo k zamyšlení nad smyslem života. Věřím v B-ha a vím, že jsme stvořeni pro vztahy s lidmi. Přesto lidé ani vztahy nemají být tím, co nás bude sytit a z čeho budeme žít. To má být B-h. Po svých zkušenostech jsem ale přesvědčena víc než kdy jindy, že lidé jsou podstatnou součástí našeho života a život bez nich je osamělý, pustý a prázdný.
Mám naději, že i já najdu přátele, kteří mě budou mít rádi. V poslední době jsem se seznámila s novým kolegou, který je sportovním trenérem. Mám za sebou pár lekcí boxu. I když se to zdá jako maličkost, trénuji boxování, moc mě baví, těším se na další tréninky, na nákup pytle s pískem a jak si pořídím své první boxérské rukavice.
Byli jste někdy osamoceni? Napište mi svůj životní příběh. Jak se potýkáte se samotou a jak s ní bojujete? Společně můžeme třeba něco vymyslet…
Tento blog věnuji svým dvěma jediným přátelům, které mám, R. J. a G. L.. V těžkých chvílích mého života mě neopustili a byli mi opravdovou oporou. Patří jim můj veliký dík.
