O tom, že se zapojím do celonárodních demonstrací pořádaných spolkem Milion chvilek pro demokracii, z. s., jsem přemýšlela už dávno. Proč? Protože jako občan jsem už dlouho nespokojená s politickou situací v České republice.
Asi to znáte sami. Nejdřív si říkáte, že situace v naší zemi není tak horká, pak se člověk utěšuje tím, že to vlastně nikdy nebylo a ani nebude ideální, pak do naplánované akce „vleze“ něco důležitějšího… a mezitím politická situace v zemi houstne a houstne jako polévka, do které jste dali víc jíšky, než bylo nutné.
Nelžeme si. Situace není lepší, ale stále horší. A toto není jenom můj dojem, chvilkový pocit či postřeh, ale jedná se o dlouhodobý stav v naší zemi. Situace je tak vážná, že vhání do ulice tisíce lidí.
V pondělí 13. května 2019 se do demonstrací Milion chvilek pro demokracii zapojilo kolem 130 obcí a měst v celé naší zemi. Nejvíce lidí přišlo tradičně na demonstrace v Praze a Brně.
Já jsem se vydala na demonstraci v Ústí nad Labem. Konala na Mírovém náměstí od 17.30 hodin a pořádal jej Karel Karika, Erika Sperlová a spol.
Rozhodla jsem se, že nepřijdu s prázdnýma rukama. Proto jsem se na demonstraci hodinu prakticky chystala. Našla jsem v depozitáři vlajku České republiky, vyprala ji a vyžehlila. Zjistila jsem, že nemá žádnou formu uchycení, proto jsem ji jako zdatná švadlena upravila a přichytila na lehkou bambusovou tyč. Placky s logem Milion chvilek pro demokracii mám doma už půl roku a nosím je viditelně připnuté na batohu či svrchníku. Nyní přišel jejich čas!
Když jsem se vydala z domu s vlající vlajkou v ruce krátce po páté hodině odpolední, právě se hrálo utkání Česká republika versus Rusko na Mistrovství světa v hokeji. Ve městě bylo lidí pomálu (zřejmě většina seděla v hospodách, barech a doma před obrazovkami), ale když už jsem někoho potkala, lidé se na mě obdivně usmívali a v jejich očích jsem si mohla přečíst: „Ta to mistrovství bere fakt vážně!“
Jenže já jsem nemířila do hospody, abych podpořila český tým hokejistů, ale na demonstraci, která tentokrát nesla název: „OPRAVDU CHCEME DEMISI!“
Už zdálky jsem očekávala, že uslyším nadšené skandování hesel. Ale zjistila jsem, že Ústí nad Labem je poklidné (alespoň v tomto ohledu) a tak se protestující scházeli zcela pokojně a bez bujarých výkřiků. Přidala jsem se ke čtyřiceti lidem, kteří na Mírovém náměstí již čekali na zahájení protestu. Postupně dav vzrostl na sto šest lidí, ale bylo zde i několik dětí a jeden pes.
Vyzbrojili jsme se plackami a píšťalkami, které spolek Milion chvilek pro demokracii zdarma rozdával. Dostali jsme texty písně „Jednou budem dál“, ale i transparenty s nápisy: JUSTICE. Mnoho lidí však nenechalo nic náhodě a přišlo na protest s vlastnoručně vyrobenými transparenty. Jak jsem zjistila, byla jsem jediná, kdo přinesl vlajku. Protože chvílemi vydatně foukal vítr, bojovala jsem statečně s vlajkou vlající ve větru téměř celou demonstraci.
Protest zahájil Karel Karika a zopakoval, proč jsme se sešli na demonstraci.
Požadavky jsou již několik týdnů stejné:
- Demise Marie Benešové.
- Vláda se zaručí, že neodvolá Nejvyššího státního zástupce.
- Zaručí se tím, že přijme a naplní SEDM POJISTEK pro nezávislost justice.
Sedm pojistek státu si můžete přečíst na webu Rekonstrukce státu zde: https://www.rekonstrukcestatu.cz/file/B/M/-0o45qzj0YrgvRBO0JXT-ccGA8lZqUNbEexm1cWKs/vyzva-vlade-7-pojistek-proti-zasahum-do-justice.pdf
Farář sboru Českobratrské církve evangelické Tomáš Jun zahrál na kytaru a my, protestující, jsme svorně zazpívali píseň „Jednou budem dál“.
Píseň, tehdy v podání Jaroslava Hutky, hraná a zpívaná na demonstracích v listopadu 1989 mi připomněla důležitost demokracie. Právě na Mírovém náměstí v roce 1989 demonstroval totiž můj táta, aby mi vydobyl a vyzvonil klíčema svobodu a demokracii, ve které já už třicet let žiju. A mám často dojem, že je to normální. Ale není! Ne, svoboda není samozřejmostí.
To mi ostatně potvrdila i dáma v nejlepších letech, která stála vedle mě a se kterou jsme si na začátku akce povídaly. I ona byla na Mírovém náměstí v roce 1989 v Ústí nad Labem. A právě proto přišla teď na demonstraci, kdy je demokracie v naší zemi v ohrožení.
Musím říci, že dávám přednost vyřvat svou občanskou nespokojenost na demonstraci, než nespokojeně a naštvaně reptat při každé příležitosti v rozhovoru s lidmi. Nebo nespokojeně remcat v hospodě nad pivem. Tam se změnit nic nedá.
Pokřiků bylo hned několik:
- NEJSME SLEPÍ, ANI DĚTI!
- DNESKA MÍSTO HOKEJE, VYPÍSKÁME ANDREJE!
- DEMISI!
Na můj vkus bylo však pokřiků málo. Ale co? Já jsem přece jenom srdcem a duší bojovný Pražák… Tak snad si to užiju o sto šest v Praze v následujících dnech.
Poklidný protest jsme zakončili zpěvem české hymny a rozešli jsme se domů. Já s vlající vlajkou ve větru. A opět si lidem kolem mysleli, že jsem nadšený hokejový fanoušek.
Krásné jarní dny a hlavně demokracii na každý den Vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander
Fotografie:
Fotografie byly pořízeny Karlem Punčochářem a mám souhlas s jejich publikováním.
Další informace jsou dostupné na webu Milion chvilek pro demokracii zde: https://www.milionchvilek.cz/
