Matka, rodina, přátelé, známí i kolegové v práci mě stále přemlouvali, abych nezůstávala sama a šla na rande. Využila jsem několik pozvání a neudělala jsem, co bylo mým zvykem, odmítnout. Po dvou, třech setkáních mi bylo jasné, že se jedná o stejný scénář. Mají muži nějakou „Velkou příručku schůzek pro muže“? A jestliže jsou schůzky stejné, půjčují si kopie mezi sebou? Nebo jde jen o nedostatek nápadů?
První rande je téměř vždycky báječné. Muž je okouzlující, snaží se mi splnit, co si přeji, co mám ráda. Zajímá se o mě. Vyptává se, jaké pokrmy mi chutnají, co si dávám obvykle k pití, zda mám ráda sladké. První schůzky jsem nestrávila nikde jinde než v restauracích.
Setkání je často poměrně dlouhé a je dost času na povídání o životě. Co jsem v životě prožila, jaké mám vzdělání, kde pracuji a jaké plány mám do budoucna. Samozřejmě, že se ptám i já. Řekla bych, že čas na první schůzce je v komunikaci vyvážený. S humorem bych řekla, že otázky i odpovědi jsou rovnocenné pro oba týmy.
I když je nad slunce jasné, že po pár hodinách nemůžete nikoho znát, přesto se ke mně muži na konci rande chovají jako k letité přítelkyni. Objetí, polibky, držení se za ruku… a kdybych se nebránila a neargumentovala, že na první rande je to pro mě až dost, jistě by zašli i dál.
Muž mě většinou doprovodí domů. Když se rozloučíme, slíbíme si, že si napíšeme a něco dalšího podnikneme. Z prvního rande mívám obvykle příjemný dojem. Přesto jsem opatrná a o muži, kterého jsem právě poznala, přemýšlím.
Už druhý den mi muž píše, jak mu chybím a jak se mu stýká. Nevím, co ode mě očeká za odpověď a co tím myslí, ale já se nad tím jen usmívám. Nechápu totiž, jak mohu chybět někomu, kdo mě zná v průměru asi pět hodin.
Stále přemýšlím, čím to je, že mé schůzky jsou předvídatelné. Co tím myslím? Většina schůzek se na prvním i druhém setkání odehrává podle oné (již v perexu zmiňované) „Velké příručky schůzek pro muže“…
Při druhém setkání, které se odehraje do 48 hodin, bych očekávala, že navážeme tam, kde jsme večer skončili. Muži mě ale překvapí, protože se na druhé schůzce chovají, jako kdybychom spolu strávili asi šest let partnerského vztahu.
Berou mě jako naprostou samozřejmost, jako svou přirozenou součást, své vlastnictví. Chovají se ke mně tak, jako kdyby mě znali celé roky a naprosto věděli, co si přeji, co mě zajímá a po čem toužím. S komunikací to je už horší. Jakoby stačilo, co jsme si řekli na prvním rande. Z toho vycházejí. Už se tolik neptají a jestli ano, když odpovídám, příliš mě neposlouchají. Nastávají okamžiky, které nesnáším.
Mám tím na mysli, že když si s někým rozumíte, máte si s ním vždycky co říci. A také mlčení ve dvou může být příjemné, protože cítíte jistou sounáležitost. Ale když se ptáte a druhý neodpovídá nebo mlčíte či nastávají trapné okamžiky, kdy ten druhý říká, „No jo, takže tak… Tak to jo…“, není si moc co říci.
Na druhé schůzce mě muži lákají k sobě domů, abych s nimi strávila noc a odešla až ráno. Když se jich ptám, zda se jim to nezdá příliš rychlé, protože se skoro neznáme, odpověď je podle stejného mustru: "A co dneska není rychlé? Vždyť žijeme v rychlé době…"
Snažím se vysvětlit svůj pohled na věc. Ano, žijeme v době, kdy všichni někam pospícháme. Většinu času strávíme v zaměstnání, máme málo času pro na sebe, pro druhé a na své koníčky. Ale to přece není důvod, abych se rychlému tempu přizpůsobovala i já. Domnívám se totiž, že když mi na někom záleží, věnuji mu nejen čas, ale i zájem, pozornost a vyjdu mu vstříc v tom, co je mu příjemné.
Někdy následuje ještě třetí rande, mnohdy ale ne. Z takových rande mám pocit, že jen ztrácím svůj drahocenný čas, který mohu strávit kvalitně sama. Např. sledováním nového filmu, učením nebo četbou nové knihy nebo sportem...
Nevím jistě, co je zapsáno ve „Velké příručce schůzek pro muže“, nečetla jsem ji. Ale ze zkušeností vím, že se nedostanu přes třetí rande. Zřejmě tam bude zmínka o tom, že na druhém či třetím schůzce se muž k ženě chová jako po šestileté známosti. Žádná překvapení, romantika, květiny, galantní chování, prostě samozřejmost.
Jen si kladu otázku: Jestliže jedná takhle muž na druhé či třetí schůzce, jak by asi vypadal takový vztah za rok? A byl by vůbec nějaký?
Dívky, slečny a dámy, máte podobnou zkušenost? Jestliže ano, zapojte se do diskuse, napište mi!
