V Praze žiji asi pět let a musím přiznat, že po třech neúspěšných pokusech mě okrást, jsem dost ostražitá. Ale na co si nikdy nezvyknu, jsou mí čeští spoluobčané, kteří podnikají a snaží se obohatit na můj úkor. Jedná se o zloděje, kteří jsou poněkud rafinovanější. Zkouší to na nás, na všechny, dnes a denně.
„Malé krádeže“, které nás čekají v průběhu dne při placení oběda v restauraci, při koupi novin v trafice, v supermarketech, kde nám omylem naúčtují něco, co jsme si nekoupili… Tím to nekončí, ale začíná.
My, Češi, nemáme problém stáhnout ilegálně software, hudbu nebo film z internetu. Koupit si lístek do multikina a natočit skrytou kamerou celý film a pak ho nezákonně rozšiřovat na internetu. Z restaurace a z hospod utíkáme jakoby omylem bez placení.
V obchodech s oblečením odstraníme kódy a ukořistěný lup si odneseme na sobě. Není nám trapné nosit si ze zaměstnání tu papíry, tu šanon, tu sešívačku, tu náplň do tiskárny… Krademe kolegům na pracovišti nápady, krademe články a kopírujeme seminární práce, loupíme informace…
Podle informací, které zveřejnila v článku Mf Dnes v roce 2006 (novější informace jsem nenašla) se dozvíme, že Česká republika je na první příčce v krádežích v obchodech. V roce 2005 přiznalo 25 států Evropské Unie ztráty v průměru 1,25 procenta obratu obchodníků v důsledku krádeží.
V České republice se jednalo o 1,4 procenta ztráty z obratu obchodníků způsobené krádežemi (v roce 2004 to bylo 1,38 procenta). Ze studie také vyplývá, že zatímco trend krádeží v ostatních zemích EU pomalu klesá, v ČR se zlodějům daří a trend je vzrůstající.
Podle britské studie, která byla prováděna od června roku 2004 do června 2005 zmizelo v českých obchodech zboží za 13 miliard korun. Kdo jsou v České republice zloději? Všichni. Zákazníci, zaměstnanci i zaměstnavatelé… Proč ale?
Když přemýšlím nad zvyšující se životní úrovní, nemohu popřít, že se nám daří mnohem lépe než před 20 lety. Daně se o něco snížily. V obchodech si můžeme vybrat ne ze dvou druhů jogurtů, ala ze stovky jogurtů nejrůznějšího složení od light přes smetanový až k bio-jogurtu. Sezónní slevy zboží jsou možností, jak levně nakoupit a přitom kvalitně obléci celou rodinu a také zútulnit a vybavit domov elektronikou. Koruna posiluje. Lidé si pořizují vlastní bydlení, splácejí hypotéky, berou úvěry, jezdí do zahraničí na dovolené...
Jediné, co mi stále přichází na mysl je rčení, které tradovalo za éry budování socialistického Československa: „Kdo nekrade, okrádá rodinu“. Jak jinak si totiž vysvětlit, že nám stojí ukradené zboží v hodnotě 50 korun za to, abychom riskovali své dobré jméno a pověst celého národa?
A teď ilustrativní, leč pravdivý příběh z mého života.
Tak mě zase okradli! Bylo to v půl sedmé večer, 31. července 2008 a já jsem přesně věděla, kdo mě okradl. Tentokrát jsem si kupovala ve své oblíbené trafice na Praze 6 nové DVD filmy. Mám ráda historii a také staré filmy, takže jsem si koupila rovnou pět DVD.
Trafikant patřil mezi mé oblíbené. Vím, co studoval, kde pracoval a jak dlouho podniká. Patří mezi muže, ke kterým pocítíte na první pohled důvěru. Je milý, slušný, decentně nabízí i další zboží, poděkujete si vzájemně za dobrý obchod a rozloučíte se úsměvem a přáním pěkného dne.
Představte si, že včera večer vám takový člověk prodává pět DVD. Má je v rukou, počítá je před vámi, sčítá cenu na kalkulačce podle titulů… Když jsou počty hotovy, DVD leží na pultu s dalšími novinami a vy platíte cenu, kterou v duchu odhadujete jako správnou. Prozradím, že za pět DVD jsem zaplatila 233 korun.
Vzala jsem svůj těžký nákup, do kabelky jsem si uklidila peněženku, sebrala jsem DVD z pultu, poděkovali jsme si a popřáli si vzájemně příjemný večer. Cestou v tramvaji mě napadla úžasná myšlenka. Zkrátím si jízdu čtením obsahů DVD! Vyndala jsem si DVD z igelitové tašky a začala jsem pročítat papírové obaly a těšit se na sledování filmů.
Jak tak pročítám filmy, zjišťuji, že mi jeden chybí! Prohlédla jsem igelitku a naivně i kabelku, kam bych DVD nikdy nenacpala! Podívala jsem se raději i třikrát pod sedadlo v tramvaji. Nic! Nějak stále nemohu uvěřit realitě.
Znovu si vybavím cenu 233 korun a zhruba sečtu cenu čtyř DVD. Cena nesedí! Výsledek je jasný, zaplatila jsem za pět DVD a jedno mi chybí. Dojela jsem na konečnou zastávku tramvaje, vystoupila jsem a přemýšlela, zda mě mohl „známý“ a milý trafikant okrást.
Znovu jsem uvažovala, zda mi stojí dalších osm zastávek tramvají tam a zpět za stížnost. Protože se mi taková krádež nestala poprvé, rozhodla jsem se pro akci. Cestou tramvají jsem přemýšlela, co řeknu trafikantovi: Půjdu na to citlivě: „Víte, někde se zřejmě stala chyba a zapomněl jste mi dát jedno DVD…“///Zvolím diplomatickou cestu: „Jestli si na mě pamatujete, pak jsem tu kupovala pět DVD a mám jen čtyři. Nevíte, jak se to mohlo stát?“///Budu asertivní: „Vy jste mě okradl! Podle mě jste prostě zloděj!"
Ale co řekne trafikant? Připravila jsem se na tyto varianty:Bude zapírat: „Určitě jste DVD ztratila někde po cestě! Já jsem vám ho dával!“/// Přizná se a omluví se: „No, víte, já jsem vám ho omylem zapomněl dát. Tak se nezlobte, no! Tady je…“ /// Nastane náhlá ztráta paměti: „Slečno, já vás vůbec neznám! Víte, kolik mi tady projde za den lidí? To by mohl každý přijít a něco po mně chtít!“
Když jsem dorazila na místo činu, muž se mě zeptal, co si přeji. Pomalu a nejistě jsem řekla, že si na mě musí pamatovat. Trafikant byl překvapený a řekl: „No, já vím, ono se nějak zasunulo…“ Vytáhl DVD ze šuplíku pod kasou a podával mi ho. Asi jsem ho ohromila, že jsem se pro chybějící film vrátila.
Byla jsem v šoku! Ostatně jako vždycky, když mě okradou. A znovu si kladla stejné otázky: Proč mě člověk, kterého znám, okradl? Není mu to blbé? Stává se to i jiným Čechům? Nechají si to líbit? A jak se asi u nás cítí cizinci?
Samozřejmě, že vím, že je třeba zkontrolovat účet, finanční částku, množství a kvalitu nakoupeného zboží… Ale v České republice mám pocit, že člověk musí být stále ve střehu a nepolevit. A jakmile začne někomu důvěřovat...
A jaká je Vaše zkušenost? Také máte dojem, že jsme jako Češi národem zlodějů?
