Jsem náruživá čtenářka a oblíbila jsem si půjčování knih v knihobudkách. Nejvíce se mi líbí v Ústí nad Labem knihobudka v atriu Masarykovy nemocnice. Čtenáři jsou slušní lidé... až na jednu výjimku. Tou je vášnivá ničitelka knih.
Moje první opravdové zaměstnání v životě bylo v knihovně v centru Hradce Králové. Tehdy jsem po studiích zoufale hledala zaměstnání, kde by mi umožnili dostudovat dálkově theologii. Po dvou desítkách zamítnutých nejrůznějších nabídek práce jsem nakonec našla práci v knihovně. Plat jsem měla spíš symbolický. Psal se rok 2001 a já brala minimální plat, asi 5000 korun.
Nenašli byste mě za pultem vydávající knihy, ani na sekretariátu, ale v zázemí knihovny, kde jsem pracovala ve skladu. Byla jsem ta rychlá síla, která šplhá po zaprášených dřevěných regálech do výšky pěti metrů až k samému stropu (samozřejmě bez žebříku a oproti všem pravidlům BOZP) a v přítmí skladu vyhledává v rekordně krátkém čase výpůjčky pro čtenáře. Nejsem si už jistá, ale myslím, že jsem byla zařazena do kolonky pomocná síla, nebo dokonce dělník? Tak nějak.
Když odhlédnu od neuvěřitelného množství prachu, špatného osvětlení, nulových pracovních podmínek a dodržování BOZP, pro nás, kteří jsme pracovali ve skladu knihovny, tak jsem se do práce těšila. Měli jsme ve skladu dobrý pracovní kolektiv. Většinou tam pracovali civilkáři a pak ti, kteří opravdu nemohli sehnat zaměstnání jako třeba já.
Hodně jsme se nasmáli nejrůznějším životním příběhům i vtipům, které jsme si vyprávěli ve chvílích, kdy jsme nic nehledali, nebo naopak nezakládali vrácené knihy do regálů. Drželi jsme při sobě. Museli jsme. My jsme totiž byli ti "špinaví dělníci", nad kterými, jak jsem se osobně přesvědčila, většina osazenstva knihovny ohrnovala nos, protože oni byli "ti čistí" a důležití. Ti, kteří byli v knihovně vidět.
Tehdy jsem se zamilovala do knih! Pro čtenáře to byl vyloženě ráj! Knihy ze všech možných oborů, žánrů, velikostí a barev, které si jen dokážete představit. Jakoukoliv knihu, kterou jsem tam viděla a která mi prošla rukou, jsem si mohla ihned vypůjčit. Což jsem také dělávala a začala jsem časem domů nosit několik kilogramů knih. Pro sebe a pro mého tehdejšího manžela. Četli jsme a četli jsme.
Vždycky jsem měla ráda knihy, ale trvalo nějaký čas, než jsem si k nim vypěstovala láskyplný vztah. Dospěla jsem až do bodu, kdy se ze mě stal vášnivý čtenář a já každý rok přečtu kolem šedesáti knih. Nejvíc si knihy půjčuji, pak je zdarma dostávám od nakladatelů či obchodů (protože na ně píši recenze) a výjimečně si je kupuji. To dělám v těch případech, kdy se bez nich neobejdu. Ostatně, když přečtu ročně šedesát knih a všechny bych si je koupila, musela bych žít přinejmenším na zámku, kde bych měla místnosti vyčleněné pouze pro knihy, a ne v 1+1, jak tomu v realitě je.
Když jsem se v Ústí nad Labem rozhlížela po možnosti půjčování knih, záměrně jsem vynechala knihovny. Musím přiznat, že ačkoliv jsem byla pravidelným návštěvníkem několika knihoven, pokaždé mě odrazovala výpůjční doba v délce jednoho měsíce. Občas jsem to nedodržela a platívala pokuty. Často jsem si výpůjčku prodlužovala. Ale celkově to pro mě byly starosti navíc.
JAK FUNGUJÍ KNIHOBUDKY
Obešla jsem tedy město a objevila jsem celkem čtyři knihobudky. Nejvíc se mi líbí ta, která je v atriu Masarykovy nemocnice. Pokud neznáte pravidla knihobudky, pak jsou jednoduchá.
PRAVIDLA KNIHOBUDKY
- Můžete si vzít jakoukoliv knihu, kterou chcete a nemusíte ji už nikdy vracet, když se vám bude líbit
- Můžete do knihobudky vrátit jakoukoliv knihu, kterou už nechcete
Nepsanými pravidly knihobudek jsou dle mého skromného názoru ty, která by člověk zachovával stejně, jako kdyby to byla jeho vlastní knihovna. Pojďme se na ně podívat.
NEPSANÁ PRAVIDLA KNIHOBUDKY
- Berte si knihy i s papírovými přebaly knih. Nesundávejte je a nenechávejte je v knihobudce.
- Nepište a nečmárejte do knih.
- Nepřehýbejte stránky.
- Nesvačte nad stránkami knih, když hrozí, že je ušpiníte jídlem a polijete nápoji.
- Chovejte se ke knihám s úctou a ohleduplně, jako kdyby to byly knihy z Vaší domácí knihovny.
A nyní pozitiva knihobudek! Občas je možné najít opravdové poklady. Například knihy, které jste měli v dětství či během dospívání rádi, někdo vám je zašantročil a vy jste je už v žádném antikvariátu nesehnali. Nebo tam najdete naprosto nové knihy. Zvláště v této budce, v Masarykově nemocnici, protože tam přicházejí pacienti, a aby se nenudili během léčby, nakoupí si s sebou knihy. Ty přečtou, ale nechtějí se jim odnášet domů. Odloží je tedy v knihobudce.
Také se mi stalo, že jsem narazila na sto let staré knihy, protože někdo likvidoval doma knihovnu po babičce. To je pak beletrie, která má kvalitní papír, ručně malované obálky knih a zažloutlé listy časem a nádherně voní, jako kdybyste knihy právě snesli ze zaprášené půdy. V případě likvidací knihoven většinou lidé přivezou celé krabice či přepravky a položí je v knihobudce na zem. Já je pak roztřídím a postupně zařazuji do regálů.
Také lidi odkládají knihy, které nejsou náročné, ale za to skvěle odpočinkové. To jsou třeba romány pro ženy. Ale také jsem objevila odborné knihy, které se týkají lékařství (no, přeci jenom jsme v nemocnici, a tak i lékaři tříbí své domácí knihovny), nebo instalace programů do počítačů či oprav starých aut. Řekla bych, že si vybere každý.
VÁŠNIVÁ NIČITELKA KNIH
Do knihobudky chodím pravidelně, jednou či dvakrát týdně. Ostatně mám to při cestě na nákupy. Když už tam jdu, tak, se k tomu postavím jako bývalá knihovnice a uklidím. Knihy, které jsou položené na regálech zařadím do regálů. Vyhodím odpadky, které se válejí kolem, nebo dokonce mezi knihami. Zarovnám knihy, které jsem si půjčila a mám je již přečtené. Prohlédnu "novinky", které se objevily v knihovně a velice pravděpodobně si je odnesu domů v batohu. To se pak těším na večer, až se začtu!
Tuto knihobudku navštěvuji už tři roky a trápí mě takový nešvar... Je tu člověk, který knihy vyloženě ničí. Za tři roky jsem vypozorovala, že se jedná o čtenářku, ženu, protože si půjčuje zásadně jenom romány pro ženy a krásnou literaturu. Výjimečně sáhne po detektivce.
Jak naloží s vypůjčenými knihami? Každou knihu, kterou přečte, označkuje. A s pokračujícími léty je to čím dál horší. Např. před třemi roky to byly jenom zakroužkované stránky, nyní čtenářka postoupila už k hvězdičkám, které jsou na každé stránce, někde jsou jen dvě na stránce, ale většinou je jich pět. Na zadní straně knihy zkouší, zda propiska dobře píše.
A tak jsou téměř všechny ženské romány, Harlequiny a občas i beletrie (to byla např. kniha od Aloise Jiráska z roku 1912 s ručně dělanou vazbou a malovaná), i detektivky, zničené.
Když vidím takhle zničené knihy, láme mi to srdce! Jednou jsem to už nevydržela a napsala jsem na kus papíru výzvu, aby ničitelka laskavě přestala ničit knihy v knihobudce. K ničemu to nebylo.
Z častého ničení knih usuzuji, že to je zřejmě někdo z personálu nemocnice. Nějaká z žen, která si například krátí čas na noční službě četbou knihy. Místo starých dobrých záložek si ji zaškrtává. Občas zaškrtává totiž i odstavce, na to bych málem zapomněla.
Napadá někoho ze čtenářů, co by se s tím dalo dělat?! Ale je vůbec možné vychovat dospělého člověka, který ničí knihy ve veřejně přístupné knihovně, kterou knihobudka bezesporu je?
Musím přiznat, že jsem v této záležitosti bezradná. Rukama mi prošly stovky knih, ale nikdy jsem se nesetkala s tak cílevědomým ničením knih. Navíc knih, jenž jsou určeny pro širokou veřejnost. To je přeci smyslem knihobudek.
Je to ale zároveň jediný problém, který v chodu knihobudky v Masarykově nemocnici spatřuji. Jinak všechno funguje bezvadně. Věřím také, že nejsem jediný spokojený čtenář, který tam pravidelně dochází.
Krásné letní dny a spoustu dobrých knih, ať už v knihobudkách nebo mimo ně, Vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander
Fotografie: hrš
