Obrátila jsem na místní úřad v Ústí nad Labem s prosbou o psí zásobníky s papírovými sáčky. Cílem bylo pomoci pejskařům s uklízením exkrementů po miláčcích. Po 7 měsících jsem dosáhla umístění 2 zásobníků. Mělo to vůbec smysl?
Není tomu tak dlouho, co jsem napsala blog „A zase ti psi…“, ve kterém jsem naříkala nad zoufalou situací - nás, obyčejných smrtelníků bez psů a pejskařů a jejich miláčků v Ústí nad Labem. Pokud byste si rádi přečetli můj blog, najdete ho zde: https://siander.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=711649
ŽIVOT JE BOJ!
Nepatřím mezi lidi, kteří jen tak složí ruce do klína a čekají, zda se něco samo od sebe stane. Ne, to mi není podobné. Pokaždé se snažím najít řešení daného problému.
Vzhledem k tomu, že se sídliště v centru Ústí nad Labem, kde bydlím, proměňuje v „exkrementové pole“ a každý možný kousek zelené či suché trávy mezi betonem a dlažbou je okupován nevzhlednými výkaly, rozhodla jsem se, že k tomu nebudu nečinně přihlížet.
JEDNÁNÍ S ÚŘEDNÍKEM JE BĚH NA DLOUHOU TRAŤ
První, co mě napadlo jako řešení, je naprostý nedostatek zásobníků pro psy s papírovými sáčky a zároveň odpadkovými koši na psí exkrementy. Obrátila jsem se proto na Úřad městského obvodu Ústí nad Labem – město. Na vrátnici mi doporučili jako kompetentního člověka pana Jana Šilínka, úředníka pracujícího na Oddělení čistoty a zeleně, údržby veřejné zeleně, kácení a výsadby stromů. Pan Šilínek má na starosti mobiliář v zeleni (ať už to znamená cokoliv), hřiště, zeleň a čistotu.
Když jsme spolu poprvé hovořili o situaci v místě mého bydlišti o psech a pejskařích, bylo 13. listopadu roku 2018 (toto datum si prosím zapamatujte, je podstatné). Dohodli jsme se, že panu Šilínkovi zašlu mapu, kde vyznačím místa, kam bych si přála umístit zásobníky pro psy. Což jsem okamžitě po našem telefonátu udělala.
Bydlím v ulici Ženíškova a každý den vídám kolem svých oken procházet desítky psů. Řekla bych, že se jenom v mé ulici jedná zhruba o třicet různých psů. K tomu si člověk musí připočítat, že s nimi pejskaři nejdou ven kvůli vyvenčení jednou denně, ale několikrát. Ano, musím přiznat, že mám někdy dojem, že se jedná o nekončící procesí psů nejrůznějších ras a velikostí. Ale možná jde o záměrnou promenádu? A jenom já jsem to nepochopila?!
Pokud by někdo nabyl dojmu, že jsem jakýsi „šmírák“, tak vás musím vyvést z omylu! Prostě jenom bydlím na začátku ulice, v bytě, který je v přízemí. Takže ať chci, či nechci, nevyhnu se podívání se z okna, když se za ním něco děje. Není možné nevnímat pohyb za okny. Vzhledem k tomu, že pracuji doma, tak se tomu dívání z okna vážně nevyhnu. Zvláště když pozornost upoutá volání psích paniček a páníčků, nebo hlasitý štěkot bojových plemen.
Na mapě pro pana Šilínka jsem měla vyznačit místa nejfrekventovanějších tras pejskařů. Jak jsem si všimla, většina pejskařů chodí ulicí Ženíškovou a následně zahnou do ulice Hoření, která míří vzhůru do kopce, kde je pruh trávy, hřiště, stromy a jak jsem to pojmenovala „exkrementové pole“. Tam se to všechno děje… Varuju! Je-li vám život milý, tam nikdy nechoďte!
Na mapě jsem tedy vyznačila roh ulice Ženíškové a Hoření (tam jsem si přála umístit jeden zásobník), ale i trasu nižší, tedy od zastávky trolejbusu „Stříbrnické nivy“ až po ulici Hoření, kolem budovy Celního úřadu pro Ústecký kraj až po roh ulice Malátovy.
Žádala jsem o umístění pěti či šesti zásobníků pro pejskaře. Nechci být chamtivá a všechny je shrábnout pro sebe, ale prostě proto, že psů je tolik a žádné zásobníky v nejbližším okolí umístěny nejsou. Nejbližší jsou tak pět set metrů daleko.
PRODLEVY, ZAPOMÍNÁNÍ, ZDRŽOVÁNÍ, PROKRASTINACE?
Minul podzim, pak byly Vánoce, odešla zima a nastalo jaro, ale žádné zásobníky se nikde neobjevily. Po třech měsících jsem znovu kontaktovala pana Šilínka a slíbil mi do telefonu nápravu. Po dalším měsíci, 26. března 2019, jsem kontaktovala pana Šilínka znovu.
Pan Šilínek mi odepsal: „Vaši žádost samozřejmě eviduji a zadával jsem ji i do úkolů našim pracovníkům, ale asi se na ni pozapomnělo. Pokusím se to napravit v co možná nejkratším termínu.“
Připomínala jsem se také telefonicky, ale obávám se, že to k ničemu nebylo. Navíc mi pak došlo, že se jakýkoliv hovor „po drátě“ dá zapřít. Prostě na to není důkaz. Proto jsem opět kontaktovala pana Šilínka a nechápala jsem, jak je možné, že minul březen, duben a téměř i květen a zásobníky nikde.
PROČ VŠECHNO TAK DLOUHO TRVÁ?
Zajímala jsem se o důvody - proč není možné vyřešit něco tak nevinného, jako jsou zásobníky pro psy a umístit je na sídliště? Kde to vázne?
Pan Šilínek mi odepsal, že nejprve neměli nové psí koše pro umístění podle mých požadavků. Pak se prý do roka dvakrát mění jejich VPP (znamená zkratka pracovník na vedlejší pracovní poměr? asi, možná...) a musí se vybrat schopní noví pracovníci a navíc se k tomu přidaly běžné provozní věci, které se musely na úřadu vyřídit přednostně.
Snad bych podotkla, že já jsem žádné speciální požadavky na vzhled, velikost, kapacitu zásobníků atd. neměla. Jen jsem chtěla, aby se město postaralo o čistotu města, kterou by měla řešit dobře fungující samospráva města sama od sebe. Ostatně jde o lidi, kteří jsou placeni z našich daní. Já jsem jen upozorňovala na zoufalou situaci, kterou je třeba řešit (když si toho nikdo nevšímá a nikomu to nevadí).
Zajímala jsem se, jaká je standardní délka řešení takových a podobných problémů? „Délka závisí vždy na konkrétních požadavcích,“ odpověděl pan Šilínek.
To opravdu netuším, co tím pan Šilínek měl na mysli… Zdá se, že se jedná o jakousi nicneříkající „úřednickou šifru“. Zřejmě něco v tom smyslu: „Kolik višní, tolik třešní.“ (známá hláška z filmu „Jáchyme, hoď ho do stroje!“, která také neříká nic).
Především mě ale zajímalo to nejdůležitější - kdy budou zásobníky pro psy umístěny? A stihne se to vůbec během roku 2019?
V tom se pan Šilínek nemýlil. K umístění došlo, po tlacích z mé strany, které jsem stále stupňovala, první týden v červnu 2019.
Takže, dámy a pánové, po neuvěřitelných sedmi měsících se stal zázrak! Došlo k umístění zásobníků!
Řešení jsem se tedy od samosprávy města dočkala, ale… Pojďme se zamyslet nad tím, jaké řešení to je. Žádala jsem o pět či šest zásobníků na nejfrekventovanější trasy, kudy chodí pejskaři se svými miláčky. Byly umístěny pouhé dva zásobníky, které v žádném případě nestačí!
Jeden z nich je umístěn přímo na rohu ulice Ženíškovy a Hoření, kousek od mého domu. Není to špatné místo, ale vzhledem k tomu, že tam nyní chybí šest metrů živého plotu, není toto místo ideální. Ano, původně jsem tam zásobník chtěla, ale taky mi bylo rovněž úřadem slíbeno, že do mezery vysadí živý plot. Nestalo se tak.
Druhý zásobník pro psy byl umístěn kousek od ulice Stříbrnické nivy, na ulici Hoření. Zásobník byl zde umístěn zřejmě proto, aby místní domorodci z ulice Stříbrnické nivy měli v dosahu zásobník se sáčky pro psy. Problém spočívá v tom, že krátká ulice Stříbrnické nivy je lemována po obou stranách rodinnými domky a všichni mají zahrady. Pes v této ulici je jenom jeden a ten je ryze hlídací a majitelé ho nevenčí, nechávají ho pouze své velké zahradě.
Touto ulicí chodím velmi ráda právě proto, že zde na žádné psy nenarazím. Dávat tedy zásobník nad tuto ulici je téměř k ničemu.
CO NAPSAT ZÁVĚREM?
Po dlouhých sedmi měsících proseb, telefonátů, zanášejí do mapy, dohadování se, psaní e-mailů a ke konci již i trochu vytváření tlaků, jsem se dočkala dvou zásobníků, z nichž je jeden umístěn na místě, kde využit zřejmě nebude.
Mělo to celé nějaký smysl? Nebylo by smysluplnější věnovat svůj čas něčemu jinému? Ocení ten jeden zásobník s papírovými sáčky, které tam navíc věčně chybí, pejskaři? Zvýší se čistota v okolí mého domu a na sídlišti, kde bydlím? A když samotným pejskařům nevadí, že po svých psech neuklízejí, změní se něco tím, že uvidí zelený zásobník na exkrementy, kde ale nejsou papírové sáčky? Pochybuji. Je to v lidech. Obávám se, že jsem nedosáhla téměř ničeho, snad jen ztráty času, opotřebování nervů a času stráveného psaním e-mailů a telefonátů.
Proto se na závěr musím zeptat: Jaké máte zkušenosti s fungováním samosprávy ve Vašem městě? Pokoušeli jste se něco změnit? Podařilo se Vám to?
Krásné letní dny a hodně psích zásobníků, čisté ulice, trávníky a města Vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander
Fotografie:
H. R. Šiander
