Vzpomínka na ty z 9/11.. nebo chcete-li z 11.září

V těchto dnech se ve vzpomínce vracíme k těm, co zahynuli 11. září v Americe. Vracím se k tomu i já, protože i dnes je to aktuální téma, které by nás - Evropany, členy západní civilizace, mělo zajímat, ale dost často se tak neděje. Převládá pocit, a to vidím i v současnosti kolem debaty ohledně části protiraketového systému, který má být umístěn u nás, že se občané tohoto státu domnívají, že se jich bezpečnost a všeobecně obrana netýkají.

Útoku na dvojčata v New Yorku se ustálilo říkat 9/11 nebo události z 9/11, což v sobě skrývá možnost, že je to jen problém Ameriky. Není to však pravda, vzpomeňme tedy na ty, co zahynuli 11.září před 6-ti lety a vraťme se k tomu, proč by se něco takového mohlo stát klidně i u nás, ve zdánlivě bezpečném ostrůvku zvaném Česká republika.

Česká republika je od roku 1999 členem obranné aliance NATO, o pět let později vstoupila naše země do Evropské unie a všemi parametry splňuje prototyp úspěšné, mladé demokracie, která je na politickém a ekonomickém vzestupu. Jsou tací, kteří tomu nevěří, ale jen tím, co jsem napsal je Česká republika také zástupcem, islámskými militanty tolik nenáviděné, západní civilizace. A polemika o tom, co je nebo není západní či euro-atlantická civilizace nám v této chvíli nikterak nepomůže, ale jsem si jist, že se některý z diskutérů na toto téma ozve.

Tak tedy, co jsou nešvary bezpečnostní politiky našeho státu? Kromě očividné roztříštěnosti českých zpravodajských služeb, kterou trpěli i ty americké, je to i o dost banálnější problém. Mám tím na mysli studenty arabského původu, kteří přijíždějí na studia (stejně jako před tím do USA, Velké Británie nebo Francie) s ne zcela zřejmou touhou studovat. Potkával jsem jich při mých hodinách na lékařské fakultě v Plzni hodně. Po 6-ti letech studia na vysoké škole neumějí pořádně česky a někteří ani nikterak neskrývali svou nechuť k medicíně nebo ke studiu obecně (oproti studentům z jiných zemí, např. z Ruska, Polska, kteří se prostě česky naučit musí a nikdo se s nimi nemazlí). Nechci však všechny studenty arabského původu házet do jednoho koše, ale když se někdo věnuje raději modlitbám na koleji než přípravě na cvičení, měl by přehodnotit své priority a nebo se děje něco špatně. A nezřídka slýchám od českých studentů, že někteří přeruší studia, odjedou do Jordánska, Saúdské Arábie nebo Pákistánu a po dvou nebo třech letech se vrací zpět ke studiu v Čechách s měsíční apanáží, prý od rodičů.

Netrvá dlouho a většinou se ožení (říkám ožení, protože neznám jedinou arabskou dívku na medicíně, kde jsem vyučoval, tudíž nevdají, pouze ožení) a s již českým, neboli evropským pasem, se usadí u nás nebo odjedou za známými do Francie nebo Německa. To, že např. nepokračují ve výkonu povolání lékaře mě velmi udivuje. Proč studovali? Třeba je to přestalo bavit nebo prostě nikdy lékaři nechtěli být. Ale jak je tedy možné, že ve svých 30-ti letech je vyživují rodiče a nechtějí po nich, aby se stali tím, co si sami dobrovolně vybrali za své budoucí povolání, za své poslání? Vždycky doufám, že těmi chlebodárci, co je měsíčně vyživují, jsou skutečně rodiče, kteří jen tolerují rozmary svých rozmazlených a zhýčkaných synů, kteří jednoduše nevědí, co chtějí.

Je-li tomu tak, nemusíme se zbytečně trápit. Není-li však, měli bychom vzpomenout na ty, co zahynuli 11.září, kteří stejně jako my dnes u nás, věřili, že žijí v bezpečném světě, kde se jim nemůže nic stát a rozhodně nečekali, že je ohrozí studenti, po většinou legálně pobývající v USA. Na takovéhle hrozby bychom měli adekvátně reagovat i my.

Můžeme začít tím, že kdo se nenaučí pořádně český jazyk, jednoduše nemůže studovat vysokou školu v češtině. Nebo tím, že budeme důslednější při přijímacím řízení na vysokou školu, že necháme studenty prokázat původ peněz, ze kterých si studium budou financovat, stejně jako to musí dělat čeští studenti, kteří chtějí studovat ve Spojených státech. A to nejdůležitější, měli bychom si ujasnit, jakou imigrační politiku zavedeme a jaké jsou naše priority v době, kdy se nám nedostává pracovních sil a hlavně, co uděláme v okamžiku, až se ekonomický boom zastaví a nezaměstnanost vystoupá na dvouciferné číslo jako se stalo např. ve Francii. Dopadneme jako ve Francii, Velké Británii nebo Německu, kde ve chvíli ekonomického útlumu se projevily navenek veškeré frustrace? Kdy se objevily rozpory ohledně národní identity, občanství a postoje k vlastnímu státu?

Teroristické útoky ve Španělsku a Velké Británii jsou krutým, ale bohužel velmi reálným důkazem toho, co může udělat takový frustrovaný člověk, jehož jedinou denní aktivitou je poslouchání militantních kázání, modlení a sledování TV Al-Jazeera. Je nejvyšší čas, abychom se i my v České republice probudili z letargie a uvědomili si právě v tento čas, kdy vzpomínáme na události z 11.září, že čert nikdy nespí..