Reportáže a články z léčeben dlouhodobě nemocných poukázaly na několik problémů v naší společnosti. Ano, troufám si tvrdit, že je to celospolečenský problém, stejně jako ekonomický...
Strach ze stáří, samota a nepotřebnost. To jsou důvody k tomu, že svět v léčebnách dlouhodobě nemocných připomíná čekání na den „až si pro mě přijde“. Cizí až nepřátelské prostředí, žádný nebo jen malý zájem personálu, odosobnění.
Základní problém je vztah k seniorům obecně. Již několikrát jsem poukazoval na problém ageismu, neboli na diskriminaci lidí pro jejich stáří. V Česku se obecně říká postarším spoluobčanům důchodci, což má často pejorativní nádech. Nechci ani komentovat to, že takový důchodce je často karikován jako nesvéprávný a nemocný tvor neustále obtěžující zdravotnický personál nebo obcházející supermarkety s nejlepšími nabídkami na koupi. Takového zkresleného pohledu často využívají populistické politické návrhy těch, kteří to chtějí těm „důchodcům usnadnit“ a přidat jim pár stovek. Prostě se tak nějak nenápadně zbavit toho dotěrného hmyzu.
Samozřejmě, že taková vidina stáří děsí. Domnívám se, že i to je možná jeden z důvodů, proč někteří neváhají a žádají o uzákonění eutanázie. Je to právě strach, že by se člověk ocitl bezbranný v nějaké čekárně na smrt. V nedůstojných podmínkách, kde není nic než prázdnota, osamění a strach ze smrti.
Právě proti tomuto bojuji. Se stoupajícím počtem seniorů v naší společnosti musí dojít ke změnám a nejen k těm systémovým. Nejde jen o péči o tělesnou schránku, která věkem chřadne, ale i o duši. Dříve se nedostatek personálu řešil adepty z náhradní vojenské služby. Pozoroval jsem, jak se mladí lidé o seniory starali, často si s nimi povídali a senioři měli zájem – např. i o novinky, mobily, internet.. Bylo to právě pro ten fakt, že to kluci měli místo vojny a hlavně, že to nemuseli dělat celý život. Dnes nám chybí personál a ten, který máme, je špatně vyškolen a stejně špatně placen. Někdy se řeší nedostatek personálu výpomocemi ze zahraničí, takže kromě toho, že se o vás nemá kdo starat, tak ten, kdo k vašemu lůžku náhodou přijde, vám ani nerozumí.
Není proto divu, že stav je tak tristní, jak jsme měli možnost vidět. Jak z tohoto bludného kruhu ven? Jednak společnost musí najít rovnováhu mezi péčí o starší spoluobčany a ekonomickým diktátem. Péče o dlouhodobě nemocné lidi nesmí být tvrdý business, samozřejmě nesmí se plýtvat, tomu je nutné zamezit. Ale doufat, že bude takové zařízení vydělávat horentní částky?
Pak je nutné změnit přístup osobní. Nikdo se přece nechce dočkat konce tak, že bude ležet v posteli, koukat na bílý strop a nechat po sobě lézt mouchy. Drtivá většina dnešních zařízení postrádají lidskost. Chybí jim důstojnost a city. Postel z trubek, plechový stolek, skříňka, vše v barvách oprýskané šedi. Roztrhané ložní prádlo, věčný pach dezinfekcí, plastikové hrnečky na kávu. Chybí tam zvířecí miláčci, na které byli lidé celý život zvyklí; chybí tam barvy, osobní věci, fotky, obrazy, hudební nástroje.. Nikdy jsem ani nepochopil, proč jsou lidé v těchto zařízeních celodenně v pyžamu.
Poškozená tělesná schránka neznamená demenci – chybí informace, nové technologie, internet, knihy, zvětšovací nebo čtecí zařízení, pomůcky pro cvičení paměti, vzdělávací programy pro klienty, atd.
A tady se vracím zpět na začátek. Je to celospolečenský problém. Dokud nebudeme pohlížet na seniory jako na rovnoprávné členy naší společnosti, nebude peněz na změnu v těchto zařízeních nikdy dost.
Mé další články o tématu: Důchod, důchodci, důchodky, důchoďák.., Eutanázie – výkon hrazený zdravotní pojišťovnou? a Proč by měl být dům pro seniory místo staré porodnice?
