Irské NE. Česko je z obliga?

Dnes napjatě očekáváme výsledky irského referenda o Lisabonské smlouvě. Češi vyčkávají, smlouvu poslali k Ústavnímu soudu. Když Irové řeknou ANO, Černý Petr zůstává Česku. Když řeknou NE, mohou odpůrci slavit?

Vraťme se do roku 2005. Francouzi a Nizozemci odmítli Smlouvu o Ústavě pro Evropu (evropskou ústavní smlouvu, chcete-li), Česká republika se vyhnula nepříjemnému rozhodování, co se smlouvou. Rozhodne referendum nebo parlament?

Situace se opakuje. Již pověstná česká nerozhodnost opět slavila úspěch. Modrý Senát poslal novou, tentokrát Lisabonskou smlouvu, k Ústavnímu soudu. Důvod? Zpomalení, nebo ještě lépe zastavení, po kterém by následovalo odmítnutí. V případě irského NE naše nerozhodnost opět vítězí. Nemusíme už o ničem rozhodovat. Francie ústy svého prezidenta potvrdila, že případné irské odmítnutí pošle Lisabonskou smlouvu k ledu. A my máme důvod k radosti. Zase to nebude na nás.

Z takového přístupu je mi špatně, neřku-li na zvracení. Žádná smlouva nebude nikdy „dokonalá“ pro všechny zainteresované státy. Lisabonská smlouva představuje podle mého názoru kompromis a šanci, jak dál v evropském labyrintu.

V kontextu s irským NE však jde v Česku o něco jiného. Náš alibistický přístup a nerozhodnost ke všemu evropskému je dokladem našeho malého sebevědomí. Nabízí se otázka, zda se vůbec cítíme býti Evropany…

Mé další články o Lisabonské smlouvě zde: Lisabonská smlouva, priority českého předsednictví a další zklamání a Kdo nic nedělá, nic nezkazí.