Fandili jsme spolu

Kdo s kým? Češi a Švýcaři. Kde? Na Strahově – pod jedním stanem, u jedné velké obrazovky..

U příležitosti prvního utkání švýcarského týmu uspořádalo švýcarské velvyslanectví fotbalové odpoledne spolu s projekcí utkání. Fotbal se hrál celé odpoledne ve všech podobách – hráli všichni, malí, velcí, hrálo se na trávníku i fotbálek na stole.

Nakonec se pod jedním stanem u obrovské obrazovky potkalo několik stovek fanoušků švýcarského a českého týmu. Pel-mel národností a lidí - těch, co mají rádi dobrou společnost a samozřejmě fotbal.

U vchodu všichni dostali červenou baseballku, červené vlaječky, dětem se malovali helvétské kříže, a občas české vlaječky, na obličej. Všude vzrušená atmosféra. Jak dopadne první zápas a zda obstojí Švýcarsko v roli spoluorganizátora evropského fotbalového šampionátu. Přes všechnu tu červenou a bílé kříže by jeden ani neřekl, že je v Praze na Strahově.

Jak nakonec takové fandění vypadá? Úplně jednoduše. Každá akce, jednoho či druhého týmu vzbuzovala vášně, provokovala potlesk nebo naopak trpké komentáře. Takže pořád někdo tleskal a pokřikoval, dalo by se říct stoprocentní fandění! Neustále se všichni ujišťovali, že oba týmy hrály úplně stejně. Během přestávky jsme se navzájem přesvědčovali, kdo je či není lepší, při kom stojí více štěstí. Popravdě řečeno, ač jsem fanda českého týmu, víc se mi líbili Švýcaři. Nejsem nějaký extra odborník, ale pravdou je, že Švýcaři hráli prostě svižněji a naše vítězství? Spíše při nás stála víc pověstná paní Štěstěna než cokoli jiného. Ale buď jak buď, vítězství je naše!

  A co na to Švýcaři na Strahově? „Výtečná organizace, super zápas. Jejich hráli skvěle a škoda kapitána Freie, ale Čechům to prý přejí! Příště prý vyhrají a budou dvojkou ze skupiny!“ Proč ne. Moc bych jim to přál, ale jedničkou budeme my!