Když pivařům řeknu, že se Plzeň od zítřka zřekne vaření piva, řeknete si, že jsem se dočista zbláznil. Když hudebním fajnšmekrům řeknu, že brzy zanikne Plzeňská filharmonie, řeknou si o mně to samé. Pivo, stejně jako Plzeňská filharmonie patří neoddělitelně k městu. Obojí spojuje tradice a úspěch. To, co je odlišuje, jsou peníze. Ti jedni jich mají dostatek a expandují. Ti druzí se budou muset podvolit těm, co rozhodují o dotacích. A ti řekli, jeden orchestr v Plzni je, takže „poslední potlesk a jděte!“
Mám Plzeň rád z několika důvodů, je tu klid, ale když chci, tak můžu zajít na koncert, do divadla nebo za nějakou kulturou. Plzeň je zkrátka město, které žije.
Především je to díky mladým lidem, studentům, ze Západočeské a Karlovy univerzity. Je to ale i díky lidem, kteří pomáhají kulturní život permanentně oživovat. Právě oni jsou duší tradice pouličních festivalů jako jsou Divadlo a Jazz na ulici, letní koncerty na náměstí a na nádvoří pivovaru.. Všechny tyhle události patří neodmyslitelně k Plzni stejně tak, jako Divadlo J. K. Tyla, komorní divadlo i koncerty v koncertním sále Peklo. Nyní však máme být o část těchto kulturních zážitků ochuzeni. Paradoxem zůstává, že o tom rozhodli ti, které jsme si sami zvolili, aby nás zastupovali a rozhodovali pro blaho nás všech. Proč? Město rozhodlo, že Plzeň si nemůže druhý orchestr dovolit a Plzeňské filharmonii tak hrozí zánik.
Formálně se sice jedná o spojení divadelního orchestru s filharmonií. Co si ale budeme namlouvat, divadelní orchestr je jedna věc a filharmonie druhá. V obou tělesech jsou jistě kvalitní muzikanti, ale spojením vznikne nefunkční hybrid, který nebude ani dobrým divadelním orchestrem, o filharmonii ani nemluvě. Škoda. Divadelní orchestr má již teď práce nad hlavu poté, co byl rozpuštěn orchestr plzeňské operety a tvrzení, že divadelní orchestr zvládne hrát v obou plzeňských divadlech a ještě k tomu obsáhne i repertoár Plzeňské filharmonie, je tedy naprosto absurdní.
Prostě a jednoduše není prioritou pro město mít orchestr, který není propagátorem tradiční hudby, jako je tomu u divadelního orchestru. Nic jiného v tom není, kromě peněz. Názor, že filharmonie nemá zajímavý repertoár, neobstojí. Zcela jistě ne u posluchačů, kteří měli možnost Plzeňskou filharmonii vidět a slyšet doprovázet Montserrat Caballé, Evu Urbanovou nebo Dagmar Peckovou, ale i skupinu Arakain. S likvidací plzeňské filharmonie by mohlo časem dojít i ke zrušení plzeňské konzervatoře, protože by zřejmě nebylo v Plzni tolika hudebníků třeba.
Plzeň je známá svým bohatým kulturním životem. Zánikem filharmonie přijde o část turistů, ale i o část duše města. Debaty o nedostatku financí na kulturu jsou o to absurdnější, když se rozvíjejí právě v čase, kdy se Plzeň uchází o titul Evropského města kultury.
Máme-li zájem stát se symbolem kultury Evropy, musíme investovat. Právě tady platí v plné míře: „Bez práce nejsou koláče“. Evropská unie peníze nenasype bezdůvodně, tak by bylo záhodno si utřídit priority a nebo boj o Evropské město kultury vzdát. Myslím však, že by bylo neodpustitelnou chybou těch, kteří rozhodují i všech nás, obyčejných lidí, milovníků krásné hudby, kdybychom nedokázali nalézt způsob, jak finančně zajistit další fungování orchestru, který dělá Plzni reklamu doma i ve světě a který především nám, Plzeňákům, přináší nevšední hudební zážitky.
