Svobodná vůle na vivisekčním stole

Původně jsem se chtěl podělit o obsah velmi zajímavé knihy. Jenže to, co je v ní napsáno, je tak moc v rozporu s "oficiální" historií, že prostě nejde napsat jen stručný článek o ní. Je potřeba se k tomu poznání prokousat.

Ani si nedovedu představit, jaké neskutečné úsilí musel autor knihy vynaložit na dohledání zdrojů a dalších souvislostí. Kniha se dotýká téměř naší současnosti a okrajově historie před cca 200 lety. A ač se zdá, že manipulace s historií v takovém rozsahu a takto "nakrátko" není možná, tak bohužel vše svědčí o opaku. Šel sem kvůli tomu do opravdu starých knih (nehledejte v tom rozpor s uvedenými 200 lety, hledal jsem tam něco jako kořeny). Přestože už o mnoha “oficiálních” věcech vím, že jsou vymyšlené nebo alepoň řádně znásilněné, přesto jsem čekal, že údaje z této knihy se rychle prokážou jako pohádky a budu to moci pustit z hlavy, Leč zápisy v těchto knihách (ze 14. až 16. století) tuto "pohádku" potvrdily. Přiznám se, tehdy mi teprve došlo, co je to za knihu. A že spoustě lidem opravdu neudělá radost. Na druhou stranu by spoustě tápajícím a hledajícím mohla pomoci nalézt cestu. Zároveň si ale uvědomuju, že je naprosto nemožné jen tak jednoduše přednést její obsah. Takže si budu i nadále lámat hlavu, jak to srozumitelně podat a neobjednat si tím jednosměrnou jízdenku do Bohnic. Neboť, jak praví staré spisy: "Iluze bude tak dokonalá, že kdokoliv ji označí za iluzi, bude zesměšněn."

A tak Vám pro dnešek jen předložím pár myšlenek. Řekněme jako rozcvičku. Může to být zároveň úvod k pochopení této knihy. V ní se totiž mmj. píše o významných státnících, kteří právě toto níže uvedené pochopili a dokonce i uchopili a budovali svůj stát podle toho. Dopadli však jako každý, kdo se chtěl vymknout ze stávajícího systému. Níže jsou někteří z nich také zmíněni.

Damoklův meč
Lidé si předávají své mnohdy bolestivě získané vědomosti a zkušenosti z jedné generace na druhou. Páka a klika rumpálu již dávno nejsou jedinou chloubou technického pokroku. Disponujeme stále dokonalejšími technologiemi, o kterých neměli lidé ještě před několika desítkami let vůbec tušení. V důsledku toho však musíme nyní čelit dramatickým, globálním změnám. Jak to chceme zvládnout? Vždyť jsme se za ta dlouhá staletí psychicky v podstatě vůbec nezměnili! Změnil se k nepoznání jen náš životní styl, jehož smyslem se zdá být pouze stále rostoucí prosperita, vytoužený blahobyt a bezmezný konzum. To je nesolidární a nezodpovědné vůči zbytku světa. Žít v přesvědčení, že se tímto způsobem můžeme donekonečna oddávat lehkomyslně poživačnosti, je bláhové a svědčí to o naší hluboké neznalosti působících sil ve vesmíru. Nasnadě je otázka, jak dlouho ještě může být nevědomá ustrnulost lidstva kauzálními zákony „tolerována“?

Dětinové
My lidé se domníváme, že když už máme jednou těla dospělých, tak že je tím pádem i náš vnitřní, psychický vývoj již dovršen. To je omyl. V oblasti psyché je možno stále objevovat něco nového, jenž vede k hlubšímu sebepoznání. My ale nestojíme o sebepoznávání, poněvadž se naivně ve své pýše domníváme, že žádné další sebeobjevování již není možné. Proto si dalším vzděláváním pouze rozšiřujeme encyklopedické vědomosti a veškerou pozornost zaměřujeme navenek k uspokojení tzv. domnělých potřeb, nikdy ne však do nitra, abychom našli odpovědi na ty nejpalčivější životní otázky: Kdo jsme, odkud pocházíme a kam směřujeme? V čem spočívá smysl života? Proč existuje v našem světě tolik násilí a odkud pramení kořeny zla?

Jeden omyl z mnohých
Nic nepoznamenalo tak sině způsob našeho soužití jako myšlenka, že je soutěživost rozhodující činitel a nejdůležitější předpoklad pro další vývoj. Tak jsme interpretovali Darwinovy poznatky o vzniku druhů a vývoji člověka. Takže i dnes vytváříme a udržujeme na všech úrovních našeho soužití podmínky, které zaručují, aby se ve všech oblastech života prosazovali ti nejschopnější, nejdravější a nejdominantnější. Proto vzniká v našich vzdělávacích institucích, v podnicích a organizacích konkurenční tlak – s odvoláním se na přirozený výběr jako motor evoluce. Z jedněch tak děláme vítěze a z ostatních poražené. A ty, kteří nebyli schopni nebo ochotni podat patřičný výkon, jednoduše odstavíme stranou. Je přímo tragédií domnívat se, že bez konkurenčního boje nemůže existovat žádná jiná forma osobního rozvoje. Měli jsme již dávno pochopit, že se lidé pod tlakem soutěže dále nevyvíjí a své potenciály nerozvíjí, a že to, co rozdmýcháváním konkurence vzniká jsou jen další a další specializace. Soutěžemi můžeme vyprodukovat jednostranně zaměřené odborníky, výkonnostní sportovce, ne však všestranně vzdělané, ve všech ohledech kompetentní, předvídající a zodpovědně konající, silné osobnosti. Produktem soutěží je plochá, jednolitá přizpůsobivost, nikoli komplexita a kreativní spolupráce.

Abychom mohli žít šťastně, spokojeně, odvážně a bezstarostně, musíme být nejen inteligentní, nýbrž i soucitní. Je naší povinností rozpoznat moc inteligence a sílu soucítění, abychom znovu nastolili jednotu racionality a emocionality, jednotu těla, duše a ducha.

Proč nedokážeme ostatním naše názory pouze sdělovat, aniž bychom od nich očekávali, že je automaticky přijmou?
Proč se na veřejnosti chováme tak, jak to druzí od nás očekávají?
Proč má naše společnost zájem na tom, abychom chápali sebe, svět a ostatní navzájem od sebe oddělené?
Proč vidíme na druhých jen to, v čem jsou jiní, odlišní a ne to, v čem jsme si všichni podobní, co máme společného?
Proč nejsme schopni respektovat sebe i ostatní v naší jedinečnosti?

K zamyšlení
Čím to je, že se pro něco nadchneme a pro něco ne? A proč naše počáteční nadšení, se kterým jsme se jako malé děti vydávaly neustále na novou cestu zkoumání a objevování, postupně s přibývajícím věkem mizí? Pro malé dítě je ještě všechno významné, co prožívá, zakouší a dělá. Čím lépe se však později naučí „zabydlet se“ ve svém vlastním, malém světě, tím méně podstatné se stává pro něho všechno ostatní, co by mohlo být jím ještě prozkoumáno a objeveno. Jak stárneme, sbíráme zkušenosti a modelujeme svět podle našich představ, blížíme se nebezpečně k bodu, kdy začneme zabředávat ve vyjetých kolejích naší strategie přežití v onom vlastním, malém světě. Jsme v tom či onom dobří, úspěšní, ale z našeho života se již vytratil půvab a kouzlo stále nového, svěžího objevování, jenž je nezbytným předpokladem pro nikdy nekončící harmonický růst a rozvoj individuality. Permanentní vývoj bytostí, tedy i člověka, se nikde nezastaví a nikdy nekončí. Život je příliš velký fenomén, než abychom ho mohli uzavřít, pojmout do naší limitované, egocentrické mysli.

Naše představa, že dokážeme pomocí rozumu vytvořit svět podle našich snů, se ukázala jako fatální omyl. Podařilo se nám sice změnit svět k našemu obrazu, avšak za cenu odtržení a následného potlačení citu. Jen díky tomu jsme se v tom našem „skvělém světě“ sice v mnohém blýskli, ale rovněž i mnohé nenávratně zničili. Náš svět se nám vymkl z rukou. Stal se komplikovaným, málo přehledným a těžce kontrolovatelným.

Nyní končí éra holého rozumu, se kterou začínala kdysi euforicky ohlašovaná naděje, že je člověk schopen pomocí rozumu a racionálního konání překonat války a bídu, nouzi a utrpení, dokonce strach nebo každou nevyléčitelnou nemoc. Nic z toho se nenaplnilo. Experti z WHO předvídají v příštích létech dramatický nárust depresivních a strach podmiňujících psychosomatických onemocnění ve vysoce průmyslových zemích. Příčinou toho nemůže být nedostatek vědomostí. Medicína zaznamenala za poslední desetiletí enormní pokrok, zlepšila se výrazně lékařská péče. Přesto stoupá počet fyzicky i duševně trpících pacientů nepřetržitě dál.???

Svobodná vůle na vivisekčním stole
Převratným poznatkem vědy je tvrzení, že vždy krátce před okamžikem, ve kterém se rozhodujeme, je v mozku již přítomen patřičný vznětový vzorec, který řídí právě to jednání, pro které se rozhodujeme. My se tedy domníváme, že jsme učinili vlastní rozhodnutí, ačkoli bylo v našem mozku všechno již předem rozhodnuto. Tímto posledním, nejmodernějším, vědeckým prohlášením by mohla být svobodná vůle člověka odmaskována jako pouhá iluze.

Slepá ulička
Jaksi jsme při hledání šťastného a smysluplného života sešli z cesty. Pravděpodobně již delší čas. V poslední době přibývá stále více těch, kteří si uvědomují, že jsme se ztratili ve spleti našich představ o šťastném a smysluplném životě. Někteří navrhují cestu zpět, jiní zase věří ve zdárný průlom vpřed, mnozí jsou bezradní a s obavami sledují, jak média šíří každý den hororová hlášení o současném stavu světa. Není málo těch, kteří jsou přesvědčeni, že můžeme v klidu pokračovat dál v našich vyjetých kolejích, jako by všechny ty problémy v současném sociálním, zdravotním, vzdělávacím, finančním nebo hospodářském systému vůbec ani neexistovaly.

Finanční oligarchové-elitáři
My lidé se mylně domníváme, že jsou na školách, universitách a v médiích předávány pravdivé informace. Jsme natolik systémem zmanipulovaní, že nikoho ani nenapadne, aby kriticky a nezaujatě zpochybnil, zda společenská zřízení ve světě včetně výchovných a vzdělávacích institucí neslouží vyšším zájmům skrytě utajených skupin – elitářů, o kterých podrobně píše Jan van Helsing ve své knize Tajná společenství. Těmto skupinám nejde o nic jiného než o celosvětovou nadvládu. To není žádná konspirační teorie, nýbrž konspirační praxe dlouhodobě připravovaného a systematicky již léta prosazovaného plánu na zotročení lidstva. Nic se neděje náhodně. Za všemi událostmi v celosvětovém dění stojí vždy zinscenované, konspirační pletichy elitářů. Oni zřídili nadnárodní organizace jako jsou OSN a WHO, aby mohli v utajení skrze ně nenápadně řídit a ovlivňovat chod dějin. Koupili si hromadné sdělovací prostředky za účelem šíření desinformačních zpráv, jež mají lidstvo udržovat v nevědomosti a nejistotě, ve strachu a napětí, aby mu pak mohli podstrčit vidinu záchrany ve formě nejrůznějších spásných opatření (implantace čipů). Tito elitáři mají tak obrovskou moc, že diktují svou politiku i vládním představitelům. Ti z nich, kteří nejsou ochotni podrobit se jejich diktátu, jsou posléze násilně likvidováni (John Kennedy, Saddam Husein, plk. Gaddafí…). Každý inteligentní člověk se může přesvědčit, co na tom pravdy je a co není. Důkazy existují. Je však na každém jednotlivci, zda vůbec chce pravdu znát a podle ní žít.

Sami sobě žalářníkem
„My nemáme strach z toho, že bychom něco nedokázali, My se ze všeho nejvíce bojíme toho, že jsme neomezeně mocní. Největší strach nemáme z naší temnoty, nýbrž z vlastního světla v nás“. Nelson Mandela
I když se to na první pohled nezdá, je tento výrok bojovníka za svobodu a nositele Nobelovy ceny hluboce pravdivý. Máme-li překonat staré návyky, abychom se směle postavili novým výzvám, znejistíme. Jsme pro tento účel takto naprogramováni. Proto skutečnost, že v každém z nás dřímá obrovský tvůrčí potenciál, nepasuje do naší představy o nás a o světě, která nám byla vnucena společností. A tak na místo hledání a objevování něčeho stále nového a skutečně převratného setrváváme raději u vžitých konvencí podporujících udržitelnost a stabilitu etablovaného, marodného společenského systému.

Buddhové a idioti
Buddha není jméno, nýbrž označení pro toho, kdo dosáhl dokonalosti, přímého vhledu do podstaty vše-života. My ostatní jsme idioti, diletanti života. Slovo idioti zde nepoužívám jako nadávku, abych někoho urážel, nýbrž jako termín pro nevědomé, do sebe zahleděné bytosti. A to jsou všichni ti, kteří se ztotožňují s hlasem ve své hlavě a šíří tudíž kolem sebe pouze disharmonii: rozkol, svárlivost, zmatek a nikdy nekončící konflikty. To je zvrácené a Idiotské, zejména když nejsme schopni si vlastní zvrácenost připustit a náš nevědomý, destruktivní stav myšlení považujeme za naprosto normální jen pro to, poněvadž zdomácněl v hlavách drtivé většiny z nás! …kdo to kdy pochopí? Zdá se, že neexistuje žádná síla, která by na tom mohla něco změnit. Období temné kalijugy trvá tisíce let a my se v něm nacházíme teprve někde v polovině. Osvobodit se proto od všeobecné nevědomosti mohou jenom jedinci, kteří se díky své karmické zralosti již přibližují ke vědomí Buddha. Lidstvo jako celek však čeká ještě dlouhá, útrapná cesta. Čím ale útrpnější bude, tím více bude přibývat těch, kteří si začnou uvědomovat jak vlastní tak i mravní bídu světa a zatouží konečně celým srdcem jen po jednom jediném-po osvobození. Odpověď na otázku proč již dnes se většina lidí za relativně příznivých okolností k osvobození nemá, je prostá: protože si svou nesvobodu-idiotii neuvědomují.