- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Zase ti imigranti, pomyslel si Dominik, hemží se ulicemi jako mouchy nebo mravenci – ne, jako netopýři! Vydávají nesrozumitelné vibrace, ze kterých jde strach. Jaká tohle byla krásná země, než se přivalili co biblická potopa – holé nadělení. Svět není jako dřív, není a nebude.
Zahloubal se nostalgicky a ponořil se do vzpomínek na dětství, které mu ten svět alespoň v představách vracely. Tehdy už se shlukovali „cikáni“ u Corsa, ale jinak o ničem nevěděl. Vietnamci? Nevzpomínal si. Několik Kubánců za prací, například v Náchodě. Sídliště v jeho městě však bylo čisté a šedivé, žádní cizinci. Šedivost mu přišla normální, vyrůstal jí obklopen odmalička. A potom nepříjemná zeleň stromů – zelenou, neví proč, nesnášel – louky, nahnědlá žluť polí, štěrkové hřiště… Jednoho rána se na něm objevili lidé ve dlouhých svetrech, jak se později dozvěděl, z vysněné Prahy, aby vyměřili základy pro další panelák. Trvalo ještě dva tři roky, než ho začali stavět. Potom se to obcházelo přes podlážky, navezenou zeminu a betonové panely. Socialismus měl pravdu, nebylo třeba představovat si něco jiného; zboží ze Západu? No jo, vždycky existoval nějaký „Západ“, v němž se prý žilo jinak, svět, který do Dominikova dětství nepatřil, v němž mu nechyběl. Co se západním Německem? Tam žili ti zlí, fašisti a Němci. Němci byli zlí. Jednou se kdosi při vyučování zeptal, proč lidé v západním Německu neudělají revoluci, a soudružka učitelka pravila, že se tam nemají ještě tak špatně. Co mohla, chudák, říct? Nebyla to žádná zapálená soudružka.
Dominik ovšem netoužil řešit dilemata. Měl práci i bydlení, nevydělával příliš, avšak na bezpečnou existenci to stačilo. A nyní tihle imigranti, u nichž nevěděl, co z nich může pojít. Jednou v lese pozoroval mraveniště po vydatném dešti – pověděl by, že vypadalo vylidněně; pár desítek, možná sto dvě stě mravenců bloudilo na povrchu, zbylé tisíce nebo desítky tisíc kutily cosi uvnitř kupy, jež mohla mít v průměru dobré čtyři metry. Nikdy předtím nic tak obrovského neviděl. Snažil se představit si, co probíhá pod povrchem, ale myšlenka na imigranty jej vyrušila. V lese naštěstí žádné nepotkal, za celou dobu ani jednoho, určitě tam nežili, procházel se daleko od nich; jenže kdo by dnes zůstal napořád v lese? Copak je pračlověk? Musel zpátky do města a tam to začalo, můra obživla.
Posedávali, polehávali, nemluvili, dívali se do blba. V tom nezacíleném pohledu zelo cosi nepříjemného, Dominik to vnímal. Necítil se být přímo ohrožen, místo na hradle mu sotva nějaký přivandrovalec sebere, trpěl však neurčitým pocitem nejistoty, byť by nedokázal přímo vysvětlit z čeho. Jemu přece nemohou nic provést, nebo ano? Zhroutí se společenský systém? Porostou ceny jídla v hypermarketu? Nevěděl, netušil, a přesto si byl jist, že se něco odehrává. Možná zdraží benzin, to by tak ještě šlo, přemítal v duchu. Benzin mu nevadí, když neumí řídit. Autobusy po městě také nejezdí; chodí vesměs pěšky. Jejich roztodivné obličeje viděl však nerad, tvářili se jako mlčenlivá hrozba. Rychle si vzpomněl na návštěvu v zoologické zahradě, to jej uklidnilo. Svět zvířat za mřížemi, hlubokými příkopy, tvrzenými skly, za živým plotem, mohl si je dlouze prohlížet a ničeho se neobávat. Jenže co tihle? Přece sem nepřišli vyčkávat, vždyť to mohli dělat v uprchlickém táboře někde v Turecku nebo v Egyptě! Snad by si o tom měl s někým promluvit, ale obával se, že uslyší odraz vlastních pochybností. A ptát se rovnou jich? Určitě neumí česky… Ach jo, kdyby raději neexistovali, kdyby zůstali doma, ať už to mělo být kdekoliv, a nepřidělávali mu starosti, nechtěl o nich vědět. Vždycky přece zuřily nějaké války nebo epidemie a hladomory, patřily ke světu, bylo to normální. Copak se v tom táboře měli tak zle? OSN to zařídí, nebo bohatí lidé, ať se o ně postarají, co je mu do toho? Komu co udělal? Nikomu neublížil, tak proč tahle obtíž? Vzdáleně si uvědomoval, že dělníci v čínských továrnách na něj neuvěřitelně dřou, aby si mohl koupit levné boty nebo rádio, ale s tímhle to přece nemohlo souviset…
A hned si vzpomněl na kostel a na obraz Panny Marie, u níž hledal útěchu a kde ji také pokaždé nacházel. Před obrazem Panny mu bylo dobře, přestože se většinou tvářila posmutněle a trochu jakoby duchem nepřítomná. Anebo právě proto: neznatelně potichu trpěla a jemu se při pohledu na bolest udělalo lépe. Potkával ji na cestách, ve vsích, tam uprchlíky nezahlédl. Ani na obraze Panny se žádní nevyskytovali, jakkoliv Dominik nemohl zapomenout, natolik mu svědomí nedalo, že ona sama byla nucena utíkat před ohrožením, také byla uprchlík, a kde ji vlastně přijali… No jo, jenže v jejím případě šlo o Boží poslání, byla předurčena; a jaké zvláštní poznání, vlastně poslání, opravil se vzápětí, patří jemu, bezejmennému výhybkáři? Není na světě proto, aby řešil velké problémy. Dostal přidělen malý kousek, o který se stará. Na víc by stejně nestačil… nechce nic vědět.
A zavřel na zkoušku, ve hře se sebou samým, právě když míjel skupinku podivně oblečených s nepřeložitelnými výrazy, oči.
Další články autora |