Muslim znásilňuje, Čech krade a Maďar?

Všechno je kmenový instinkt, a kdo tvrdí, že ne, ten je odpadlík a škůdce. Aneb, obtěžuje-li vás strach z cizokrajných uprchlíků, zde je několik návrhů, jak ho zapudit.

Naše národní kultura, založená na prospěchářství, vypočítavosti a podvádění, zasluhuje před vražednou pseudokulturou muslimskou – neboť co kulturního může jevit záměr ovládnout západní civilizaci a všechny křesťany, buddhisty, židy, hinduisty poslat buď do plynu, nebo do Mekky? – co nejpřísnější ochranu. A nemyslím to zle; zlaté české „kdo nekrade, okrádá rodinu“ platilo, platí a bude platit, zvlášť nezačnou-li se znovu sekat ruce. Případně novodobé „kdo nekrade, ať aspoň lže“. Existuje podezření, že naši ústavní činitelé nám jdou příkladem, ale o tom jindy.

Dnes je třeba uchránit se před muslimy. Jenže čím? Jako země jsme nikdy pořádně nebojovali, nanejvýš přisluhovali a vypomáhali. Proto, ač nerad, musím prohlásit, že jako národ málo zabíjíme a muslimům se těžko vyrovnáme. Bojíme se ve správnou chvíli dupnout na slona a dupeme jako děti na mravence jen tehdy, když nám od rodičů nehrozí trest. Ale zkusme to vysvětlovat hordám bojovně naladěných „saracénů“, kteří několik let za našimi hranicemi na bůhvíco čekají. Vysmějí se nám a zaťukají si na čelo.

Existují samozřejmě další vysvětlení strachu před uprchlíky, a ta mám nyní na srdci. Česká kultura – jazyk a víra především – byla mnohokrát ohrožena cizími vlivy. Obava, co by se, kdyby se, nedej bůh, muslimové u nás přemnožili a dostali k moci, má reálné kořeny. Avšak i pohromy měly v minulosti několik stran; Habsburkové kromě útlaku přinesli civilizaci, která nás vzdálila od asijské stepi a přiblížila bohaté západní kultuře. Jezuité jen nepálili knihy, nýbrž působili coby strážci víry a šířili vzdělání. Husitská hereze se rozplynula v ušlechtilejším protestantství z Wittenberku. Jazyk, pravda, doplatil na nepřízeň náboženského konfliktu, jenž rozvrátil celou Evropu, ale nebyli jsme jediní postižení, nebyli jsme bez viny; – třicetiletá válka vzplála pádem z okna Pražského hradu.

Tehdy nebylo vše jednobarevné, zatímco dnes už je. A ještě jsem nezmínil Maďary. Dle očitého svědectví mých rodinných příslušníků se maďarští vojáci za druhé světové války vyznamenávali; byli schopni vyjít z kostela a rovnou napichovat děti na bodáky. Nevím, zda na žebříčku krutosti předběhli německé esesáky, ale působí to jako solidní výsledek. Proto navrhuji: pozvěme si na obranu před muslimy nikoliv Němce (rozuměj EU), nýbrž Maďary. Pakliže to nevyjde, zachrání nás méďa, jehož trollové nad námi již nyní obětavě dohlížejí (? ????????, ??????!), neboť ruku na srdce: nejsme stále jen menším ruským národem s otrockými geny?

Zažil jsem somálské muslimy ve čtvrti, kde jsem bydlel a chodil na internet. Mimo jiné zakazovali prohlížení porno stránek a každý pátek po obědě na hodinu a půl zavřeli, protože odcházeli na modlitby do stanu, přestože hned vedle měli vyhlášenou radikální mešitu. To zavírání byl jediný „problém“, který jsem s nimi řešil. Člověk na to musel prostě myslet. Cestou z metra pozdě večer jsem se bál gangů náctiletých původem převážně z Jamajky nebo Afriky. Nezjišťoval jsem, zda patří do křesťanských nebo muslimských rodin, byl to jeden prodloužený kmenový instinkt. A na ten, zdá se, věříme i my.

V průměrném českém městě se cítím bezpečněji než v horší londýnské čtvrti, za což se vůbec nezlobím. Škoda jen, že kulturní jednobarevnost, kterou u nás pěstujeme, odstíněná přítomností východních Slovanů a pokropená nerudnými, avšak mile podřadnými Asiaty – to máme rádi –, udržuje v lidech sklony k černobílému vidění. Cokoliv muslimské, nebo v jiných případech černošské, je nekriticky vnímáno jako nežádoucí, zlé a nebezpečné, jako to, co do „naší“ kultury nepatří. Jenže kultura se posiluje roubováním a štěpením, stejně jako se zápecnictví dlouhodobě nevyplácí. Za tím, kdo strká hlavu do písku, vždy přijde někdo silnější, jenž sednici i s chalupou ovládne. A pak sbohem, buchty!