Démon migrace

Stále nemohu uvěřit, že migrace je zlo, které ohrožuje spokojený život v naší zemi. Nemám ani potřebu zdůvodňovat si, proč je dobrá. Vypíšu, co mi při slově "migrace" přichází na mysl.

Svět není definitivní. Lidé se někde narodí, někde umřou a mezitím překročí spoustu hranic; nebo se třeba nehnou za humna vsi, okresu, kraje. Celoživotních nomádů stejně jako peciválů je drtivá menšina, většina z nás zažívá obě polohy a dokáže rozlišovat, kde se cítí doma, kde se vydává do nejistoty.

Samozřejmost domova nebyla vždy tak samozřejmá. Stovky tisíc našich předků odcházeli za lepším živobytím nebo ztráceli bezpečné místo a byli nuceni hledat je jinde, doufat, že budou přijati odlišnou kulturou, vírou, nesrozumitelným jazykem, jinak se budou po léta bez útočiště plahočit ve víru událostí; například jako postavy Durychova Bloudění, románu z období třicetileté války. Země, kterou dostali do vínku, jim byla násilně odňata a oni se propadali do vakua.

Podle zprávy OSN o migraci dosáhl v roce 2017 celkový počet migrantů na planetě 258 milionů osob, ve srovnání s 220, resp. 173 miliony v letech 2010, resp. 2000. Přibývá lidí, přibývá pohybu, je mylné předpokládat, že se trend sám od sebe zvrátí. Stejně bláhové je věřit, že migračním tlakům odolají zdi, ploty, zákazy nebo armády. To poslední by mohlo fungovat, ale jen za cenu nehumánních obětí. Jediným jistým řešením problému v zemi původu je vyhlazení tamější populace – vše ostatní skrývá větší či menší potenciál k budoucí krizi, v kterékoliv zemi na světě.

Proč lidé migrují, co je vyhání z pohodlí domova, od rodiny, přátel, sociálních jistot, životního naplnění a štěstí, se kterými jsme slovo "domov" přivykli spojovat my, právem hrdi na to, že je v naší zemi dobře? Zvlášť, nepopírám, pokud jsme si štěstí odpracovali, jakkoliv asi zapomínáme, že nejen vlastním přispěním. I my se potřebujeme spoléhat na přízeň silnějších – ekonomickou či mocenskou –, aby nám nad hlavou nezačaly létat atomovky, nebo ze dne na den nezkrachovala burza. Nejeden z našich předků musel obětovat život, a zemi to přece nepomohlo. Neměli jsme domácí spokojenost ve svých rukou.

Nepřipomínám historii, abych vyvolával výčitky. Máme se lépe, podmínky se zlepšily, jsme rádi. Jenže miliony lidí, kteří opouštějí domov, podobné štěstí pořád nemají; pravděpodobně trpí takovým nedostatkem domácích jistot, přežívají v tak černé společenské beznaději, kterou navíc neovlivní, že jsou ochotni sebrat poslední peníze, svěřit se do rukou pašeráků, proměnit se v otroky, oběti násilí a sexuálního zneužívání, jen aby se nakonec vydali na moře s velmi dobrou vyhlídkou, že se utopí.

Člověk, jehož národ po staletí procházel srovnatelnými zkušenostmi, by v sobě mohl oživit schopnost vžít se do úzkosti a hrůzy, již migranti na cestě prožívají. Muži i ženy – ty dle zmíněné zprávy tvořily v roce 2017 48% –, mnohdy doprovázeni dětmi, jdou za štěstím, jak jim doporučuje i Karel Gott, jemuž přeji vše nejlepší. Narážejí však na… – nechť si každý čtenář doplní sám. Přitom přiměřená myšlenka na jejich štěstí by byla stejně dobrá, jako je dobrá myšlenka těch, kteří nepozorovaně přispívají ke štěstí našemu.

Měl jsem příležitost strávit několik let v Londýně, snad proto je můj strach z cizích kultur snížený. Cizí – nekřesťanské, nebílé, nevepřové, nepivní – komunity mne nijak neobtěžovaly; ba naopak, vyvolávaly zprvu obezřetný zájem a leckdy tiché okouzlení. Fyzicky jsem cítil, jak se v blízkosti všech těch cizinců stávám někým jiným, jak se ve mně otevírají cesty pro oživující proudy energie. Snažil jsem se prožít nezvyklá gesta, pohyby, slovní projevy, reakce a objevit k nim v sobě rezonanční plochy.

Mohl jsem býval odjet do Indie nebo Afriky, kde bych určitě rezonoval podobně, a "netahat to sem" – rozumím. Když ale čtu o nepřekonatelných, nezdravých rozdílech mezi kulturami, o potřebě držet jednu v bezpečné vzdálenosti od druhé, i za cenu zoufalých úmrtí, obvykle si připomenu, jak takové sbližování může též probíhat a jak nenahraditelná zkušenost to je. V tomto ohledu se Česko pořád ochuzuje. Schopnost člověka ke kulturnímu i sociálnímu přizpůsobení je často podceňována, nepřiznává se jí zušlechťující role, kterou ve vývoji lidského druhu po desítky tisíc let vykonává. Neuplatní se vždy, pravda; nevhodné podmínky nebo oboustranné předsudky, založené na klamavých informacích, ji převracejí ve schopnost vzdorovat za každou cenu.

Není mým záměrem vylíčit celý obraz, k tomu bych musel sepsat kroniku lidstva. Znám spoustu námitek, slyšel jsem o riziku zleva zprava, sám některé obavy sdílím a přijímám je coby nevyhnutelnou daň. Chtěl bych jen nabídnout optimističtější výhled na problém, který na nás v důsledku klimatických, geopolitických i populačních změn v příštích desetiletích bezpochyby bude čekat – a vlastně už je tady.